Cesta do teplých Okinawských krajin, část 2.

První den jsem samozřejmě jako první zamířila na pláž trošku se opálit a hlavně si zaplavat. Neplavala jsem už minimálně 5 let, tak jsem si říkala, že jsem to určitě zapomněla. No, nikomu bych nemohla být příkladem, ale aspoň jsem se neutopila :D Opalování ovšem bylo horší - přestože jsem měla opalovací krém s faktorem 50, slunce pálilo přímo neskutečně. Nicméně když jsem to prokládala s plaváním v chladné vodě, dalo se to vydržet. Jenže jak jsem později zjistila, okinawské slunce ne nevyplatí podceňovat.

Nami no ue beach

Asi okolo 12 jsem se vydala do místní nákupní ulice Kokusai dóri. Původně jsem si chtěla koupit něco k obědu, ale v tom vedru jsem ani neměla chuť k jídlu, tak jsem to vyřešila zmrzlinou a ledovým maccha latté. Ten den byla neděle a to je den, kdy je Kokusai dóri zavřená pro auta a stává se pěší zónou. Díky tomu se zde konají i různé akce - a já zrovna měla štěstí na představení místního klubu tradičních okinawských tanců eisa! A musím říct, že se mi to vážně líbilo - tanečníci byli naprosto skvělí, synchronizovaní a navíc schopní v tom nesnesitelném vedru mít černé oblečení a tancovat; já byla ráda, že se plazím. Slunce na mě celou dobu nemilosrdně svítilo a já cítila, jak mě pálí kůže na rukou i nohou. A tanečníci mezitím hopsali, bubnovali a předváděli své umění, jak kdyby se nechumelilo.

tanečníci eisa

Po skončení jsem zamířila rovnou do hostelu, protože jsem toho vedra měla po krk. Zbytek dne jsem strávila spánkem, protože mě to vedro fakt zmohlo. Když jsem se probudila, bolelo mě celé tělo. Při náhodném pohledu do zrcadla jsem zjistila, že jsem rudá jak krab. Spálila jsem se přímo dokonale, takže opalování již druhý den nepřicházelo v úvahu.
Místo toho jsem se vydala na průzkum města. Jako první byl na řadě hrad Šuri. Dopravit se nadzemkou na konečnou šlo celkem snadno, ale pak jsem se v tom vedru musela doplahočit k hradu, což už bylo horší, jelikož to bylo do kopce a na přímém slunci. Statečně jsem se plazila vzhůru, ale zároveň jsem postupně zpomalovala a zpomalovala, zatímco se mě slunce snažilo usmažit zaživa. Když jsem se dohrabala až k samotnému cíli, byl mi už nějaký hrad totálně ukradený - dovnitř jsem šla ne kvůli artefaktům či vystaveným věcem, nýbrž kvůli tomu, že tam byl chládek a klimatizace. I když to vůči hradu nebylo fér, absolutně jsem neměla náladu projít všechna přilehlá stavení a parčík - co na tom, že co jsem neviděla už asi nikdy neuvidím - v té chvíli mi to bylo totálně šumafuk a jen jsem sebou chtěla plácnout do stínu. Cestou zpátky už jsem zpomalila na tempo šneka v koloně, které se nezlepšilo ani po obří porci ananasové zmrzliny, kterou mi dala milá paní prodavačky, když viděla můj znavený obličej. Ale aspoň mi to částečně vrátilo energii doplácat se k nadzemce.

hrad Šuri

Vystoupila jsem o nějakou tu zastávku dřív, protože tou dobou jsem díky klimatizaci našla opět chuť k životu. Tak jsem si říkala, že to nemůže být tak zlý, že se tedy domů projdu. Ovšem tak zlé to opravdu bylo - vedro k padnutí je prostě vedro k padnutí. Ani nevím, jak jsem se doplahočila na hostel, ale povedlo se, nezemřela jsem cestou, takže jsem zbytek dne prospala. Ale protože spáleniny stále bolely a navíc jsem si asi uhnala úpal/úžeh, takže mi bylo fakticky blbě, tak jsem se vlastně vůbec nevyspala. Večer jsem se alespoň šla podívat na západ slunce, abych měla pocit, že ten den stál za to.