Konec telenovely

Poslední dobou se mě lidi ptají, jak to vypadá s N. Abych se nemusela furt opakovat, přiblížím vám situaci (a upřímně doufám, že je to naposledy, co o něm píšu).

Pro připomentuí: poslední měsíc jarních prázdnin jsem proměnila v odvykačku, protože nejdřív on odjel na dva týdny do Kansai, a následně jsem udělala to samé já. Dobrovolně jsem se rozhodla od něj co nejvíc distancovat, protože ačkoliv mi na začátku velmi pomáhal, poslední dobou převažovaly zápory jeho blízkosti nad přínosy a já trávila čím dál víc dní naštvaná, zklamaná nebo rovnou smutná. Dotáhl to tak daleko, že jsem začala sama sebe nenávidět a říkala jsem si, že je se mnou něco špatně, že bych se měla změnit, zlepšit. Jenže tohle uvažování je přeci jen příliš destruktivní - jsem jaká jsem, a i když mám spoustu chyb, jsou lidi, kteří mě mají rádi proto, jaká jsem. Proč bych se měla od základu změnit jen proto, že si jeden člověk myslí, že nejsem dost dobrá? Nechci přeci předstírat, že jsem někdo, kdo ve skutečnosti nejsem, nemá to smysl.

Takže jsem tenhle měsíc věnovala opětovnému hledání sama sebe - a našla jsem se. Na cestě po Kansai jsem potkala dost lidí a poznala, že i když jsem se trošinku změnila, dokážu být v podstatě pořád tou holkou, kterou jsem vždycky byla. Jen jsem se trošku víc otevřela lidem - ne moc, ale přeci jen kapku jo. Našla jsem tu trošinku sebedůvěry, kterou jsem před setkáním s N. měla, a hlavně jsem našla svou sebeúctu, kterou jsem kvůli N. ztratila.

Po návratu mi tedy bylo jasné, že už to s N. nebude jako dřív. Nechci, aby to bylo jako dřív. Ale nechtěla jsem dělat ukvapené závěry - třeba to půjde a my zůstanem kamarádi. Jenže hned první setkání mi dalo jasně najevo, že takovou naivitu si můžu odpustit.

Nejspíš byl vždycky takový, ale já to neviděla. Není na něj spoleh, rád se poslouchá a jediné, co ho zajímá, je on sám. Jeho problémy, jeho názory, jeho svět s ním v hlavní roli. A snaha získat na svou stranu lidi, kteří se mu hodí v jeho kariérním postupu. Mira prohlásil, že N. je oportunista, a já bych pro to nedokázala najít lepší slovo. Viděl, že se mnou ničeho nedosáhne, protože jsem ho odmítla naučit češtinu, tak se obrátil na jiné lidi, od kterých může něco získat. Já už ho nezajímám. Už neslýchám klepání na dveře, už se nepotkáváme v kuchyňce, nepíšeme si na fejsu. Nebavíme se ve škole, nezdravíme se. Když se náhodou potkáme, děláme, že se nevidíme. Ano, žárlím na tu Číňanku, za kterou furt dolejzá, ale nechci ho zpátky. Nestojím o něj.
Upřímně jsem ráda, že jsem tou odvykačkou prošla, protože kdybych o něj stále stála, nynější situace by mě určitě zabila. Nyní už jen každýmu můžu s lehkým srdcem říct, že cokoliv bylo, skončilo a já už se s ním nebavím. Nikdo neví proč a já bych to tak ráda nechala. A s novým myšlením přišla i potřeba změnit způsob, jakým se o něm bavím. Zahodila jsem označení "manžel" a "Niko" - odteď už jen N. na netu a celé jméno v mluveném projevu.

Mimochodem, včera mě Olga donutila zeptat se ho, jestli by s náma nešel do klubu tancovat. Celou dobu jsem se na něj ani nepodívala a překvapivě jsem zjistila, že mi to tak vyhovuje. Nevidět ho, neslyšet ho. Před dvěma měsíci bych tomu nevěřila, ale vážně je to tak lepší. Co na tom, že teď už tu nemám jediného kamaráda - jsem zvyklá být sama a žijeme v době internetu. Nenechám se něčím takovým porazit - přežiju to. Nepotřebuju ve svém životě někoho, kdo je tu pro mě jen tak dlouho, dokud jsem mu k něčemu dobrá, a pak mě odhodí. A jestli mám být celý život sama? Budiž. Lepší být sama než s někým, kdo mě pravidelně dohání k slzám a myšlenkám, že nejsem dost dobrá taková, jaká jsem, a že se musím změnit.

A tímhle bych chtěla veškeré povídání týkající se N. ukončit. Tahle kapitola mého života skončila a upřímně doufám, že už se žádné takové nikdy nedočkám. Děkuji za pozornost.

Narozeninový dopis N.

N.
Nezačnu oslovením Milý, protože by to ode mě bylo pokrytecké nazývat tě milým, když nejsi. Neměla jsem v plánu psát ti dopis, ale tys mě k tomu doslova donutil. Tohle měl být můj den - den, který strávím po svém, nejlépe děláním věcí, co mám ráda. Vstávala jsem pozdě, uvařila jsem si dobré jídlo, otevřela víno. Všechno bylo fajn. A pak ses objevil ty. Zase.

Když jsi poprvé vstoupil do mého života, převrátils ho celý naruby. A tehdy to bylo fajn, bylo to něco nového, svým způsobem takové dobrodružství. Jenže to bylo tehdy. Poslední dobou jsme se názorově rozcházeli čím dál tím víc, a tudíž se i naše cesty začaly rozdělovat. Každý další tvůj zásah do mého života se stával spíše přítěží než pomocí, čím dál víc mě tvoje činy zraňovaly.

A dnes k tomu došlo zase. Tvé úmysly možná byly dobré, ale nakonec jsem to já, kdo to vždycky schytá. Ty si teď sedíš v pokoji a máš ze sebe dobrý pocit - podařilo se ti vytáhnout tu divnou holku od vedle mezi lidi. Gratuluji, dobrá práce. Jen netušíš, že ta holka teď proseděla půl hodiny v setmělém pokoji na zemi u dveří a pokoušela se vybrečet si oči. Tohle není způsob, jak zakončovat svoje vlastní narozeniny.

Pod záminkou oslavy mých narozenin jsi mě přišel vytáhnout ven. Nechtěla jsem, ale když se celá skupina asi patnácti lidí rozestavěla okolo mých dveří a odmítali se hnout, nedalo se nic dělat. Jenže je opravdu dobrý nápad vzít oslavenkyni na místo, které nemá ráda? Oháněl jsi se slovy, že se seznámím s ostatními - jak? Vždyť jsme šli do zábavního centra, kde se všichni rozprchli do různých koutů. Máš vůbec tušení, co jsem celou dobu dělala? Seděla jsem sama v místnosti s mangama a četla. Tohle je tvá představa oslavy něčích narozenin? I když máš pocit, žes to dělal pro mě, není tomu tak. Jsi jenom sobeckej bastard, kterej si myslí, že spasí svět. Je ti jedno, že já nejsem tvůj pokusnej králík. Oběti tě nezajímají, hlavně že máš ze sebe dobrej pocit, co? Víš co, nech mě na pokoji. Už na mě nikdy ani nemluv. Cokoliv uděláš, já schytám následky. Kdo ti dovolil kazit ostatním lidem život? Já nejsem ty, nejsem jako extroverti, nikdy nebudu. Nechci mít x tisíc známých, stačí mi pár přátel. Sice opravdu jen pár, ale zato výborných přátel, kteří mi rozumějí a neubližují mi pod záminkou pomoci.
Ty k nim nepatříš.
kavi