O snění

"Dreams and love are just words - until you decide to experience them." - Paulo Coelho


Sny jsou fajn věc. Dávají vám naději, pohánějí vás kupředu, poskytují vám místo, kam utéct před každodenní realitou. Jsou to však jen sny, výplod vašeho mozku, něco, co sice možná může být, ale momentálně není. A všechny sny musí jednou skončit. A to platí i pro sny tady v Ucunomiji. Můj sen skončil ve středu. A dnes jsem se dozvěděla, že nejen můj. Stejně jako se manžel (neměla bych ho překřtít na ex-manžela?) rozhodl pro realistický pohled na svět, i Taku si řekl, že je čas sundat růžové brýle - a dal své milé Číňance košem. Prý to nikam nevedlo a on si chtěl takový vztah "jen vyzkoušet." Když to říkal, málem tu poskakoval radostí, že je konečně volný a zase si může dělat, co chce. Prý se cítil příliš pod tlakem, protože Tókecu s ním pořád chtěla být a chtěla s ním cestovat a chodit ven a on by byl radši s kamarády. Chudák holka to prý obrečela (není divu - kvůli němu opustila svého kluka v Číně, kam se za dva týdny vrací).

Docela by mě zajímalo, jak si takový vztah vlastně představoval - jako že holka se ukáže jednou za týden, vyspí se s ním a pak dá zase na týden pokoj? Manžel celou dobu souhlasně přitakával, jako že Taku má recht a měl to udělat už dávno, a já tam jen stála a říkala si, jestli jsou normální. Holt kluci. Bůhví jak myslí (jestli vůbec). Vtipný bylo, že když Taku mluvil o celém vztahu a problémech, znělo to, jako by popisoval mě a manžela - i ten na mě občas významně pohlédl (což jsem okázale ignorovala). A nejlepší bylo, jak jeden druhého ujišťovali, že většina rozchodů je vinou holky, že ony jsou po rozchodu ty spokojené a kluk to vždycky schytá. Manžel se ještě chvástal, že toho o holkách ví hodně, a já si neodpustila sarkastickou poznámku, protože jestli někdo neví o holkách ani ň, tak je to manžel. Nechybělo mnoho a jistě bych si poslechla, jaký jsou holky strašný děvky atd. Ale o tomhle mluvit nechci. V jednom měli přeci jen pravdu - tohle prostě nikam nevede. Jsme každý z jiné země, jsme v polovině studií, které nikdo z nás jen tak nezahodí a neodjede za tím druhým do cizí země. Tyhle vztahy prostě nemají budoucnost, což však nás holky nijak neodrazuje od snění - máme pocit, že to prostě nějak dopadne, že to půjde.

Pravda, Tókecu měla smůlu, že Čína je od Kanady přeci jen dost daleko, ale já měla naději, protože Polsko je jen pár hodin vlakem. Byla jsem (a stále ještě jsem) naivní a blbá. Chtěla jsem něco, co nemůžu mít, a byla jsem chamtivá a chtěla stále víc a víc. A skončila jsem tak, že nemám nic. S manželem se poslední dobou jen hádáme, on sem přestal téměř úplně chodit a do pokoje už mi ani nevkročí, přestože na chodbě málem mrzne. Nepíšem si v noci na fejsu, nevolá mi kvůli triviálnostem, nezve mě na sledování filmů. Pokud se náhodou potkáme, jdeme si každý po svém. Když už se náhodou přeci jen rozhodne prolomit to ticho, je mezi námi cítit napětí, já nemám, co bych řekla, a celé je to velice trapná záležitost. Nikdy by mě nenapadlo, že to tak dopadne, ale skončila jsem jako Džo Džo - tehdy mi manžel vykládal, že nechápe, co si Džo Džo myslela a proč je naštvaná, když by vztah stejně nikam nevedl. No a teď jsem v té samé pozici já.

Jak jsem jen mohla být tak neuvěřitelně blbá? Kam se podělo těch 22 let zkušeností? Celý život jsem se učila na nikoho se stoprocentně nespoléhat a najednou udělám takovou blbost a upnu se na kluka, kterého jsem sotva znala. Měla jsem si ho držet od těla. Měla jsem mu dát víc prostoru. Měla jsem se k němu chovat jako k ostatním neznámým lidem a trávit s ním čas pouze ze zdvořilosti. Měla jsem být ta divná samotářská a nemluvná holka od vedle. Kde (a kdy) se to zvrtlo? První den, když jsme si kupovali kola? Druhý den, když jsme řešili tajemství teplé vody? Třetí den, když jsme se asi čtyřikrát potkali na stejné křižovatce? Vážně jsem si myslela, že někdy budu víc než jen sousedka? Vážně jsem tak blbá, abych něčemu takovému věřila? Já, holka, které kluci na základce kradli věci a radši by skočili z okna, než aby s ní mluvili? Holka, která celou střední nemluvila s jediným klukem, protože nebyla dost holčičí, aby je zajímala, ani dost klučičí, aby s ní probírali běžné věci jako filmy, muziku atd.?

Celá tahle situace je moje vina - měla jsem být chytřejší, měla jsem spoléhat na zkušenosti, měla jsem být taková, jaká jsem vždycky byla. Nevím, co to do mě vjelo. Zkusila bych to napravit, ale myslím, že je pozdě - tohle se už zachránit nedá. Můžu se s klukama zúčastnit sněhové bitvy, můžu pokecat s Takuem o novinkách tady na kolejích za přítomnosti manžela a můžu se zúčastnit setkání obyvatel prvního podlaží (tedy já, manžel a Ósan), ale o samotě s ním být nedokážu. Větu "we can still be friends" si může s radostí strčit do prdele. Není to můj kamarád. Nikdy nebyl. A troufám si říct, že nikdy nebude.