Výlet na jih, část 3. - okolí jezer Sai a Kawaguči

V sobotu jsem vstávala znovu v půl sedmé, sbalila se, odhlásila se z hostelu, vylezu ven - a sníh! Silnice i parkoviště přímo přede mnou bylo celé zasněžené. Koho by napadlo, že musím na jih, abych se dočkala sněhu. A druhá věc, co mi vyrazila dech, byla Fudži. Krásná, přímo přede mnou. Foťák cvakal, ale nemohla jsem tam stát věčně - v 7:15 mi jel vláček kamsi do prčic, kde se měla nacházet pagoda. Jestli jste někdy googlili Fudži, určitě vám vyjela fotka Fudži s pagodou. Tak to byla tahle pagoda.

Fudžisan

Jela jsem vláčkem téměř sama, všude venku sníh a všudypřítomná Fudži. Dojela jsem kamsi do zapadákova, vylezla z nádraží a hledala mapu. Ta byla zasněžená přímo přede mnou. Vyzkoušela jsem svou (neexistující) fotografickou paměť a vydala se kamsi ke kopci. Jenže cesty vypadaly úplně jinak než ty na mapě, takže jsem nakonec šla jen tak nazdařbůh. Ale můj orientační smysl, který je v Čechách spíše nesmyslem, tu funguje přímo ukázkově - našla jsem to na první pokus. A zase schody nahoru, tentokrát ještě zasněžené a namrzlé. Paráda. Viděla jsem se, jak si tam někde rozbíjím hubu, ale nedalo se svítit. Čím výš jsem šla, tím krásnější byl výhled na Fudži. Cestou jsem minula malinkou svatyni a docela mě překvapilo, když jsem viděla cedule, že tam lidi nemají vyhazovat nepotřebné věci a že by se za to měli božstvům omluvit - jako srsly, kdo jde vyhazovat smetí do svatyně? O_o

Čúréto pagoda a Fudži

Nakonec jsem tu pagodu našla - předběhli mě jen dva fotografové a to jen proto, že se vezli autem zatímco já funěla po schodech. Všichni jsme se pozdravili a svorně cvakali foťákama - oni profesionálníma, já tím svým růžovým digitálem :D Pak mě bavilo sledovat tváře lidí, co se drápali nahoru, zatímco já spokojeně sbíhala už zase dolů. Vláčkem jsem se vrátila zpět do Kawaguči, kde jsem si chtěla koupit lístek na autobus k ledové jeskyni. Jenže jak se ukázalo, jízdní řád, co jsem obdržela den předtím na informacích, byl mylný (už zase - seriously, tentokrát se všichni rozhodli dát mi špatné informace). Jelikož byl víkend, autobus, kterým jsem chtěla jet, nejezdil. Nezbývalo než si koupit dvoudenní lístek na tzv. Retro bus, který objížděl okolí jezer Kawaguči a Sai. V buse jsme byli dva - chlapík se chtěl bavit anglicky, já se nechtěla bavit vůbec. Cestou se ještě připojily 3 Japonky a jelo se. Vystoupila jsem u větrné jeskyně, kterou jsem ale neměla v plánu, a vydala se hezky po svých do ledové jeskyně. Naštěstí to nebylo daleko - všude totiž ležel sníh a já si vykračovala v botaskách. Našla jsem to poměrně rychle, v automatu si koupila lístek a šlo se. Byla jsem děsně ráda, že jsem jim vrazila batoh do úschovy, protože když psali, že jsou tam nízké stropy, nedělali si prdel - místy jsem se téměř plazila! Sice to bylo poměrně krátké, ale podívaná pěkná. Vyzvedla jsem si batoh a zeptala se na cestu - místní mladík u vchodu byl poměrně rád, že mluvím japonsky a vysvětlil mi, že cesta k jezeru vede od větrné jeskyně, ale že je to poměrně daleko, a že k větrné jeskyni se můžu dostat zadem, ale vzhledem k množství sněhu...

ledová jeskyně lávového původu

Rozhodla jsem se odejít stejnou cestou, kterou jsem přišla. Nakonec jsem si rozmyslela i tu návštěvu větrné jeskyně a prošla i ji. Autobus mi měl jet až za víc jak půl hoďky, tak jsem se vydala po silnici k jezeru Sai pěšky. Tak jsem šla a šla a nikdo kolem a ani moc aut, a kdybych šla středem silnice, vůbec nic by se nestalo. Kolem mě se rozkládal les Aokigahara, který je známý především množstvím sebevražd - prý každoročně pořádají pátrací akci po všech těch sebevrazích a zbloudilcích - prý je lehké tam zabloudit a už nenajít cestu zpět. Takže i když jsem viděla pár lesních cest, zůstala jsem na své silnici. Tedy až do okamžiku, kdy jsem (podle mapy) objevila lesní zkratku. Řekla jsem si, že to nemůže být tak složitý - navíc tam přede mnou podle stop byli už dva lidi. Tak jsem zbytek cesty došla lesem, vylezla kdesi, kde nebylo jezero, šla po další silnici a nakonec dalším lesem, ale to jezero jsem nakonec našla. Rozhlédla jsem se v naději, že tam někde bude Fudži, ale nic. Tak jsem pokračovala po břehu a najednou koukám, kus přede mnou hromada Japonců stojí na břehu a fotí. Otočila jsem se, co že je tam tak zajímavého - a ona Fudži. Připojila jsem se tedy ke skupince a cvakala taky. Škoda, že tou dobou už byly u vrcholu mráčky.

jezero Sai a Fudži

Pak jsem se pěšky vydala po další silnici směrem k historické vesničce Ijaši no sato. V dřevěných domečcích tu byly různé dobové i nové věci - krám lékárníka, výstava oblečení a nástrojů, historické ohniště i místnost zaplněná panenkami k Hina macuri. U toho lékárníka byl takový příjemný chlapík - ptal se mě, jestli má mluvit anglicky, japonsky, rusky... a když jsem odpověděla, že japina je v pohodě, všichni okolo se zasmáli. Většině povídání jsem i rozuměla, dostala jsem čaj a nakládanou zeleninu a poprvé viděla tzv. marimo, což je vlastně taková roztomilá kulička z mořského mechu, kterou mají lidi v akvárku.

Ijaši no sato

Vůbec netuším, kolik času jsem tam strávila, ale dost. Při čekání na bus jsem si koupila amazake, ale ani tohle nebylo tak dobré jako to první, co jsem pila v Kamakuře (s manželem). Svezla jsem se zpět na nádraží, koupila si další lístek na bus, tentokrát do svatyně Sengen, mojí poslední zastávky. Dostat se tam bylo celkem v pohodě. Svatyně se nachází v lese, takže tam bylo docela šero a cesta byla namrzlá, protože sluníčko tam prostě nezasvítí. Došla jsem tam, nafotila posvátné stromy a kámen a svatyňku věnovanou liškám a vydala se zpět k silnici, abych stihla autobus. Kdybych věděla, že bude mít zpoždění a že tam málem zmrznu, zdržela bych se déle a zahřála se chůzí. Takhle jsem mrzla na zastávce v mínus 8 stupních asi 20 minut a už jsem přestala doufat, že ten autobus kdy přijede. Nadávala jsem, mrzla jsem, ale nakonec přijel. Bohužel už jsem byla zmrzlá a celou cestu zpátky do Kawaguči jsem se třásla zimou a drkotala zubama.
Nastal čas posunout se dál - v plánu bylo jet do Hačiódži, přespat tam a druhý den se vydat na horu Takao. Jenže jak jsem tak seděla ve vláčku do Ócuki, kde jsem měla přestupovat, a stále ještě drkotala zubama, najednou se mi už nechtělo nikam se trmácet. Byla jsem unavená, zmrzlá, nevyspalá a hladová. A očividně zmatená, protože se mi nějak povedlo zapomenout, že nemám přestupní lístek, takže mi ho na nádraží sebrali a já se pak nějakou náhodou dokázala dostat zpět do prostoru nádraží i bez lístku - chtěla jsem si ho sice koupit, ale kdybych to udělala, ujede mi vláček (který už takhle měl desetiminutové zpoždění kvůli skokanovi kdesi na trati). A navíc to byl expres - bůhví kdy by jel další a kde by všude stavěl. Tak jsem to riskla a jela bez lístku. Pořád jsem byla rozhodnutá vystoupit v Hačiódži, jenže kousek před stanicí jsem si řekla, že se na to můžu vykašlat. Upřímně jsem nevěděla, jak to dopadne, dokud jsem tam nedojela - v těch pár vteřinách jsem se rozhodla zůstat v teple vlaku, takže místo hory Takao jsem jela až do Tokia. Jakž takž jsem se alespoň zahřála.

svatyně Sengen

Vystoupila jsem na Kandě a vydala se místnímu pracovníkovi drah vysvětlit, proč jsem přijela bez lístku. Koukal divně, ale nakonec mě výměnou za 14 set jenů propustil. Odtud jsem se potřebovala dostat na Akihabaru, ale nechtělo se mi zpět na tohle nádraží, tak jsem se vydala pěšky. Jenže ouha - někdo sebral všechny mapy. Koukala jsem na to jak na zjevení - tyhle mapy jsou pro mě prostě maják v bouři a bez nich bych v Tokiu nemohla existovat. Holt mi nezbývalo než se spolehnout na orientační smysl - a dobře jsem udělala - za chvilku už jsem viděla světla Akiby. Zapadla jsem do starého známého Book Off a odcházela s dvěma novými knihami (ten obchod mě jednou zruinuje). Pak už vláčkem na Ueno a odtud dalším vláčkem do Ucunomije. I kolo jsem si stihla vyzvednout a na koleje se vrátila někdy okolo jedenácté večer.
Ten večer a ani následující den jsem ale vůbec nikoho neviděla a nějak na mě padla nechuť cestovat. Ta se ještě prohloubila, když jsem zjistila, že komunikace s manželem je najednou děsně awkward - sice mi včera odpoledne volal, že ve čtvrtek jdeme do kavárny, ale když jsem pak večer pekla muffiny, nejen že si nevzal, ale celou dobu, co jsme s ním a s Ósan jedli, ani se na mě nepodíval, natož aby na mě promluvil.

muffiny! Jen musím zapracovat na vzhledu...

Samozřejmě ani doučování se nekoná. A mně se prostě nikam nechce jet - a to mě čeká Kansai. Nějak se ani nemůžu dokopat k tomu, abych ji naplánovala. Tudíž nejedu na začátku března, ale asi až v druhé půlce. A je to manželova chyba - dokud jsem s ním nejela do Tokia, jezdila jsem sama a vůbec mi to nevadilo. On mi ale ukázal, jak takové cestování s někým může být zábavné - a pak odmítl se mnou kamkoliv znova jet, mizera.
Ale třeba je to jen tím přicházejícím jarem; jaro = období depresí... Tanošimi ni šiteiru </sarcasm>

Fotky z celé cesty: http://kavi3.rajce.idnes.cz/16._-_18.2.12_Shizuoka_a_Yamanashi/