Udaiská telenovela, díl 256.

Po sto letech jsem se dohrabala k pokračování novoroční cesty, ale než si dáme další díl s názvem Kamakura a Enošima, je potřeba zařadit mezihru v podobě aktuální situace ohledně naší staré známé Udaiské telenovely.
Poslední příspěvek je z úterka (vlastně noci z úterka na středu) - nakonec to dopadlo tak, že dívčina se manželovi už neozvala a setkání se nekonalo. I přes to jsem ale byla stále ještě nakrknutá, takže jsem si šla odpoledne lehnout, abych s ním nemusela mluvit.
A zdál se mi sen - velmi, ale opravdu velmi živý sen, že mi v polospánku vlezl do pokoje manžel, sednul si na kraj postele a urovnával mi deku, ale než jsem se stihla úplně probudit, utekl. To byla ta hezká část, problém byl, že jsem se v tu chvíli vážně probudila a hrozně se vyděsila, protože jsem vůbec netušila, jestli se mi to fakt jenom zdálo nebo ne a jestli to vážně byl manžel nebo někdo cizí... :/ Po probuzení jsem ještě dlouho lapala po dechu a snažila se uklidnit, zatímco mozek se chudinka namáhal přijít na to, jestli to opravdu byl jen sen nebo ne. Tenhle sen si tak vysloužil označení Nejkrásnější noční můra, kterou jsem kdy měla.

Později se ukázalo, že manžel měl taky noční můru - zdálo se mu, že je někdo v pokoji, a taky nedokázal rozlišit, jestli je to jen sen nebo skutečnost. Tak nějak celkově jsem si všimla, že jsme naladěni na stejné vlně - začalo to tím, že jsme původně oba spali hlavou k oknu a později jsme se ve stejnou dobu rozhodli otočit se hlavou ke zdi. Krom těchto nočních můr jsme následně (včera, abych byla přesná) měli oba romantický sen a předtím se nám oběma zdálo, že je zemětřesení (podle netu ale žádné nebylo).

No ale zpět k událostem posledních dní - večer přišel pokecat. Na pár hodin; a já téměř zapomněla, že jsem na něj kdy byla naštvaná.

Celý čtvrtek jsem ho neviděla a strávila příjemný večer s fanfictions, knihou a seriály. V pátek mi odpadla škola, na což jsem ale zapomněla a vzpomněla si, až když jsem ráno došla k botníku (tak jsem se otočila a šla zase zpátky...). Když ten den konečně vylezl z pokoje, první, o čem mluvil, bylo to, že to bylo poprvé, co jsme se neviděli déle jak 24 hodin (takže si všímá ^^). Většinu večera jsme zase strávili u něj probíráním muziky, ale tu noc měl naplánovanou další návštěvu klubu - a světe div se, pozval mě taky. Jenže stylem "tak teda pojď, ale každý je zodpovědný sám za sebe, nelez za mnou a nestěžuj si, když se ti něco stane." Chtěla jsem jít, opravdu moc jsem chtěla, ale nakonec jsem uznala, že to radši nechci vidět - protože jak ten večer oznamoval můj fejsbukovej status: Co oči nevidí, srdce nebolí.
Kluci se opili ještě než vůbec vyrazili, tak jsem se o ně docela bála, ale vrátili se v pořádku (i když Mira měl menší nehodu na kole). Šla jsem spát asi ve dvě a najednou koukám, ono půl čtvrtý a zvoní mi mobil. No samozřejmě, že to byl manžel, jenže než jsem to stačila zvednout, zavěsil. Zvážila jsem, jestli zavolat zpátky, ale nakonec jsem si řekla, že je nejspíš namol, a usnula. V půl pátý volal zas, ale to jsem zaspala, a když jsem ráno před osmou vstávala, všimla jsem si, že mi v noci lajknul můj status na fb. Tak jsem se děsila, co to zase vyváděl. Nijak mě neuklidnilo, že když jsem ho šla vzbudit kvůli tomu, aby si šel koupit lístky na koncert, otevřel mi furt v tom samém oblečení, vlasy na všechny strany, oči podlité krví a první, co mi řekl, bylo: "K ničemu nedošlo." 

Nakonec si ten lístek koupit nešel, takže výlet do Niigaty se ruší. Já nicméně šla, takže 29. uvidím v Jokohamě Orange Range, CN Blue a Sekai no Owari na Ontama Carnival *-*

V sobotu se taky konala menší párty s místníma středoškolákama a obyvatelema kolejí - já se celé ráno vařila s palačinkama a protože manžel nevaří, měl jít něco koupit. V půl dvanáctý mi Ósan nakázala jít manžela vzbudit, což byl docela problém - ťukala jsem jak o život a nakonec musela i zavolat, protože jinak bych ho ven nedostala. Nakonec však vylezl, skočil něco koupit a párty mohla začít. Jenže párty to byla opravdu mrňavá, dorazily jen 4 středoškolačky (a hafo lidí z koleje). Manžel si však stále stěžoval, že pořád cítí v krvi ten alkohol, jak to minulou noc přehnal, na holčiny se ani nepodíval (lucky me), jako první se ze všeho jídla vrhnul na moje palačinky, které chválil (tak dobré zas nebyly, moje kuchařské schopnosti se rovnají nule), a celou párty vlastně trávil jen se mnou :D

Odpoledne jsme zase prospali a pak si udělali filmový večer s Eyes Wide Shut (velmi zajímavý zážitek sledovat to vedle manžela, který se mi rozvaloval na posteli) a Broken Flowers.

Včera jsem se musela učit, ale objevil se nápad, že bychom příští měsíc mohli společně jet do Kanazawy. Takže jsem zahájila průzkum, co všechno v té oblasti je, jak se tam dostat, kde spát atd. Držte mi palce, ať nám to vyjde (a ať zase seženeme společný pokoj) :D

Ale abych nebyla pořád tak veselá - pokud mě máte na fb nebo twitteru, čekejte ve čtvrtek a pátek angsty statusy, neboť manžel se ve čtvrtek jde potkat s tou vdanou holčinou.