年末年始 aneb jak Kavi slavila zimní prázdniny, část 1. - výlet po Tokiu

Na rozdíl od českých zemí, v Japonsku je 26. prosince běžný den, takže i já jsem se musela vydat do školy - a to dokonce o dvě hoďky dřív, protože jsem měla náhradní hodinu a později i test (který jsem jaksepatří zmrvila přímo na jedničku). Na přípravě na ikkjú testy (slibuju, že ten článek o mých hodinách sepíšu - až bude čas) jsme dělali zase poslech a já už podruhé pásla (náhoda...). Ještě v úterý jedna hodina a konečně vytoužené volno. Jenže ten den jsem taky zaznamenala první příznaky nachlazení. Snažila jsem se tak vyléčit dostatečně na to, abych druhý den ráno mohla s manželem vyrazit na naši vytouženou cestu do Tokia.
Ráno jsem vstávala už v 6, abych si stihla umýt hlavu, dobalit a napsat email jedné vyučující a říkala jsem si, že to je v pohodě, protože stejně vyrazíme pozdě, jelikož manžel chtěl vzbudit až v 7. Jenže tentokrát mě překvapil - já si ještě vesele smolila mejl, když zaklepal, že už jdeme. A v tu chvíli se yahoo rozhodlo nefungovat, tak jsem manžela musela poslat napřed a mejl psát znovu. Při všem tom shonu jsem doma zapomněla oběd a kafe. Navíc se mi na nádraží jelo dost blbě, protože nachlazení neustoupilo, a já se nemohla zbavit horečky. Stihli jsme to ale v pohodě, ve vlaku byli první, a pak už jsme ozářeni sluncem a zabraní do četby ujížděli směr Tokio.

Poslední půl hodinu jsme prospali, protože jsme byli unavení a ve vlaku se krásně topilo. V Uenu jsme byli ještě celí zpitomělí, tak jsme z nedostatku lepších nápadů zapadli do parku, prochodili ho skrz naskrz, a pak se vydali do Jodobaši kamera na Akihabaře. Manžel si chtěl koupit nový denshi jisho, tak zpovídal jednoho zaměstnance, co který model dokáže, a já zatím okukovala flashky. Nakonec se pro jeden rozhodl, ale koupit ho chtěl až jindy. Vydali jsme se zpět na hlavní ulici Akihabary, cestou  prozkoumali Book Off (to jednou bude moje smrt) a pokračovali směr císařský palác (nebo jsme se tak alespoň domnívali). Nicméně se stala jedna velmi neblahá věc - poprvé jsem si v Tokiu spletla cestu a šla přesně na opačnou stranu. Vynadala jsem manželovi, že mi přináší smůlu, a otočila nás zpět na správnou trasu (tehdy jsem to ještě nevěděla, ale stala jsem se hlavním průvodcem po Tokiu, protože díky předešlé návštěvě ho mám docela prochozené, v mapě se orientuju rychlostí blesku, docela si pamatuju rozmístění všech důležitých bodů, čtvrtí, obchodů a stanic metra a pomalu si vytvářím podvědomí o linkách metra a vlakové lince Jamanote. Takže když se kamkoliv šlo, vedla jsem manžela já a pokaždé jsme to našli :)

vstup do císařských zahrad

Po dalších pár neznámých ulicích jsme se nakonec k tomu parku dohrabali, jen abychom zjistili, že je právě od toho dne pro veřejnost uzavřen. Tak jsme se prošli okolo, udělali pár fotek a zamířili do centra, abychom našli metro vedoucí na Asakusu, kde se nacházel náš hostel. Hezky jsme se svezli až na konečnou a vydali se ho hledat. Ani jsme se nemuseli moc snažit - cestou jsme potkali hned několik lidí, kteří tam mířili též. Vystáli jsme si frontu na recepci (tedy já si ji vystála - manžel si chudinka musel sednout), dostali pokoj (zaplať pánbůh, už jsem se bála, protože s tou rezervací byly fakt jenom problémy), vyfasovali klíče a povlečení a šli se ubytovat. Hostel to byl přibližně stejně velký jako ten předchozí, ale pokoje byly menší a celkově tu bylo víc lidí. A to by nebyl manžel, aby si nestěžoval - tentokrát na povlékání postele a jestli to prý nechci udělat já. Nechci.

Asakusa

Když bylo hotovo, vydali jsme se zpět na Asakusu, manžel se šel najíst, já se vydala hledat slavnou Kaminari mon. Samozřejmě to bylo tam, kde manžel řekl, že to určitě nebude (další důvod, proč jsem se radši stala průvodcem já - svěřit to jemu, skončíme na Hokkaidu...). Díky množství lidí to bylo takřka nepřehlédnutelné, tak jsem to vyblejskla, prošla si dlouhou řadu stánků vedoucí až ke svatyni Sensódži a zase rychle zpátky, protože jsme s manželem měli namířeno na Ginzu, Roppongi a Šibuju. Ani do jedné z těchto čtvrtí jsem během svého předchozího putování nedostala, takže jsem byla docela zvědavá.

Kaminari mon

Vím, že to bude znít děsně nevděčně, ale Tokio vlastně není vůbec nic spešl - prvních pár dní jste nadchnutí, všechno je zajímavé a vy nevíte, kam koukat dřív, ale čím víc času tam trávíte, tím víc máte pocit, že už jste tuhle ulici někde viděli, že už jste tam byli, všechny baráky vypadají stejně a pocit nadšení už se nedostaví. Prostě další normální město - pravda, trochu větší, ale pořád jen město.

Ginza

Stejně to dopadlo i s Ginzou - prostě jen další ulice se spoustou drahých obchodů. Hezká na focení v noci, ale příliš drahá na nakupování a nudná jen na okukování. Odtamtud jsme si to namířili do Roppongi - pěšky, protože jsem na to zvyklá a je to mnohem zajímavější, než se vozit podzemkou. Cestou se mi konečně povedlo vidět Tokyo Tower, která byla strašně krásně nasvícená, a ani manželovo krafání, že je to jen hromada kovu, mi tenhle zážitek nijak nezkazilo. A nakonec si ji fotil taky, a dokonce jsem zaslechla i něco o tom, že v noci je i docela pěkná :)

A tady ji máte - krasavici :)

Cesta z Ginzy na Roppongi nám nakonec trvala něco přes hodinu a půl, ale díkybohu jsme se neztratili a vlastně to byla docela zábava. Na Roppongi ovšem také nebylo něco extra zajímavého - spousta zábavních podniků, spousty světel, jeden zverimex s děsně kjůt štěňaty a spousta lidí. Tak jsme to tam trochu obešli, manžel se mezitím s mobilem u ucha domlouval s Mirou ohledně nějakého koncertu a já tehdy ještě věřila, že se ten týden dokonce i podívám do nějakého japonského klubu.

Což samozřejmě nevyšlo - sorry za vsuvku: celou dobu, co tu jsem, říkám manželovi a vlastně komukoliv, kdo je ochoten poslouchat, že bych někam šla si zatancovat. Každý normální člověk by pochopil, že po někom požaduju, aby když se na nějaké takové místo bude chystat, mi dal vědět, že bych šla taky. Jenže manžel je prostě zabedněnej idiot, takže něco podobného mu říkat je jako házet hrách na stěnu. Samozřejmě ten večer šel do klubu a myslíte, že mě vzal s sebou? Ani omylem. A tenhle pátek to samý - prostě jde a ani ho nenapadne, že bych třeba šla taky. A nemyslete si, že mu svou touhu jít tancovat naznačuju nějak nedostatečně - vyzkoušela jsem "víš, že bych šla někam tancovat?" "taky bych někam šla" a "další nudný večer - škoda, že není kam jít." Nezabralo ani jedno - vždycky jen kývne a změní téma hovoru. Dnes to ale dotáhl na úplně nový level - když mi vyprávěl, že byl včera pít, zeptala jsem se ho, jestli si uvědomuje, že bych taky ráda někam šla. A jeho odpověď "ono je lepší, že jsi nešla - stejně by se ti to nelíbilo." Wtf? O_o No dobře, naštvala jsem se, ale zkousla jsem to. A to jsem byla naštvaná už předtím, protože jsem se 3 hodiny vařila s obědem, o který jsem měla v plánu se rozdělit s manželem - a on mi odmítl otevřít dveře! I tohle jsem přežila. Co mě však vytočilo úplně k nepříčetnosti bylo to, že když se konečně uráčil večer vyjít, zeptala jsem se ho, jestli si se mnou dá ten pitomej oden, a on že jo, tak jsem to hodila na vařič ohřát. A v tu chvíli mu zazvonil telefon, jeho reakce na volajícího byla: "what? WHAT? you wanna kiss me? what?" Ve mně začala vřít krev, načež on se sebral, zapad do pokoje (asi abych náhodou neslyšela něco, co mi není určeno) a za chvíli vyšel už s bundou, šálou a čepicí, řekl mi, že jde na další párty a zmizel. Kdyby s těma pitomejma dveřma šlo prásknout, udělám to. Takhle jsem jen nadávala, mlátila polštářem a mrskla botama na dveře, jelikož jsem měla potřebu s něčím praštit. Tohle byl můj tweet bezprostředně poté:

Uznávám, že jsem to asi trošku přehnala, ale čekala jsem na něj celý den, dala si práci s obědem (protože mi věčně předhazoval, jak je švorc a nemá co jíst), ještě mu ho spešl ohřála a jemu je všechno totálně ukradený. Takže ho dnes už nechci vidět (což se taky nestane, protože někde venku paří a zas se vrátí až ráno) a na zítřek je sice naplánovaná párty (a když se ho Ósan ptala, jestli jde, nejdřív se zeptal mě, a teprve když jsem potvrdila svou účast, tak souhlasil) ale nevím nevím... (no jak se znám, tak mu odpustím - holka holka, proč máš tak měkký srdce?)

Ok, zpět k Tokiu. Z Roppongi jsme se metrem dostali na Haradžuku, kde manžel viděl první lolitu v životě, prošli jsme si nenápadnou uličku Takešita dóri (ze které se později vyklubala přímo hlavní dopravní tepna), dali si skvělou obdobu palačinek (kam jsme se v následujících dnech pravidelně vraceli pro další dobrůtky) a vydali se pěšky na Šibuju.

noční Šibuja

Ta mě pořádně vyděsila množstvím lidí i přes pokročilou noční hodinu. Kdybych se při své první návštěvě Tokia dostala až sem, viděla bych úplně jiné Tokio, než jaké jsem viděla posledně - žádné tmavé a mrtvé ulice, ale ten pravý noční život. Všude okolo nádraží byly spousty obchodů, spousty světel, spousty lidí. Manžel mě požádal, ať mu pomůžu najít jeden klub, kam se chtěl podívat (a já s batohem jako kráva měla zase smůlu). Bohužel jsem netušila, že mě kvůli tomu protáhne čtvrtí lovehotelů. Manžel vše vesele fotil a prozkoumával, já vždy nervózně postávala opodál a je mi naprosto jasné, co si kolemjdoucí asi mysleli... Navíc mě začali děsit chlápci, postávající uprostřed silnice, kteří asi měli lákat zákazníky, protože nešlo o běžné vyhublé Japonce, ale vyloženě vazby, které docela i naháněly strach. Odmítala jsem se vrátit na nádraží sama, jelikož jsem si vzpomněla na slova naší vyučující, že konec roku tu může být nebezpečný a že holky by radši v noci neměly nikde chodit samy. A co myslíte? No jasně, že jsem se vracela sama - on by chudák nenašel cestu zpátky, kdyby šel se mnou *facepalm*
Tak jsem si alespoň vyfotila sochu psa Hačikó, který mi tehdy přišel jako strážce téhle úděsné čtvrti plné lovehotelů, opilých a divných lidí. Šibuja je holt zábavní čtvrtí, ale mně nějak do oka nepadla (určitě hlavně kvůli množství lidí - tehdy jsem si asi poprvé pořádně uvědomila, že jsem v Tokiu) a přísahala jsem si, že už se tam nevrátím. Kdybych jen tušila...

fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Tokyo%2C_Kamakura%2C_Enoshima_28.12.11_-_2.1.12/