Pátek jsem strávila na Šindžuku, odkud jsem měla původně v plánu jít do svatyně Jasukuni, ale nakonec jsem to z časových důvodů vzdala - Šindžuku mě totiž zaměstnalo na celý den. Nejdřív jsem prolezla okolí nádraží a narazila na další obchůdek Book OFF (což znamenalo další knihy; navíc jsem tu odhodila stud a prolezla i BL sekci, díky čemuž se můžu pochlubit kousky jako Colors, Bukiyou na Silent nebo Hybrid Child). Dále jsem se chtěla podívat do Kabukičó, což je podle průvodců zábavní čtvrť. Čekala jsem další pačinko herny a obchody s anime, ale místo toho na mě vybafla korejská čtvrť se spoustou stánků podél hlavní silnice, z nichž vyřvávali K-popoví idolové, odevšad na mě koukali kluci z DBSK a dívčiny z SNSD. A samozřejmě samí Korejci. Připadala jsem si trochu nápadně - jediná Evropanka v korejský čtvrti v Japonsku. Ale aspoň jsem neodešla s prázdnou - krom vnucených brownies, který byly naprosto boží, jsem se stala vlastníkem přívěšku s Changminem (který mě brzy zase opustí) a nových náušnic, které jsem tam za tu cenu 380 jenů prostě nemohla nechat.
Když jsem se konečně vyhrabala z korejské čtvrti, prošla jsem i další uličky Kabukičó, tentokrát již ryze japonské. Někde na pomezí Kabukičó a Šindžuku jsem přestala na obchody jen zírat zvenku a odvážila jsem se dovnitř, díky čemuž jsem se stala vlastníkem nového zimního kabátu (z H&M, kde dokonce i vedou normální velikosti, za příznivé necelé 3 000 jenů). Pak jsem se plácala dál až jsem se doplácala k obrovskému knihkupectví, zapadla dovnitř a pár hodin mě nikdo neviděl XD
Odtud se konal další telefonát manželovi, tentokrát jestli mu mám koupit Sósekiho Jsem kočka nebo ne (za tu cenu to radši odmítl) a hovor pak volně přešel k dalším totálně nedůležitým věcem, které mě v tu chvíli těšilo poslouchat. Nakonec jsem napůl vítězoslavně, napůl s brekotem nad svou finanční situací odešla se Sósekiho Jsem kočka a Sorekara, oboje naštěstí v angličtině. Venku se setmělo, ale na Šindžuku je to celkem fuk, protože je tam tolik světýlek, že elektrárny musí tuhle čtvrť proklínat. Následovalo ještě pár obchodů a potom zpět domů.
V sobotu jsem se vydala nejdřív na Akihabaru, protože jsem T-Sal slíbila B-T céda, ale nemohla jsem je tam najít, tak jsem si myslela, že jsem si to popletla a že musím na Ikebukuro. Abych nemusela v metru přesedat, vydala jsem se po známé trase přes Kandu a Džimbóčó, kde jsem vlezla do každého knihkupectví a antikvariátu, co jsem potkala. Metrem jsem se dostala na Ikebukuro a znovu se poddala pokušení a vlezla do Book OFF (což mělo za následek další knihy -_-), bohužel B-T céda tady nebyly a já si předsevzala, že se na tu Akihabaru podívám ještě jednou. Každopádně jsem objevila to pravé Sunshine City se všema obchodama, takže jsem se tam proháněla, okukovala všechno od oblečení přes náušnice až po jídlo a trvalo mi velice dlouho, než jsem se nabažila a vylezla ven. Tam se už setmělo a začalo poprchávat, tak jsem zapadla do jakéhosi obchodu s předměty s anime, ale zaplakala jsem nad omezeným výběrem a cenami. O kus dál bylo něco podobného, ale tentokrát spíš bazar, kde jsem schrastila odznáček s Rinem z Togainu no Chi.
Pak už následovalo metro zpět domů s mezizastávkou na Akihabaře, kde jsem konečně objevila ona žádaná céda a nějaká nová k tomu. Psala jsem T-Sal, jestli je chce taky, ta souhlasila, takže druhý den ráno - poslední den pobytu - jsem se hned po odhlášení z hostelu vydala zpět do Book OFF a uzurpovala si i ta zbylá 2 céda. Pak jsem měla několik hodin volných, než jsem se měla sejít s Ninou a Kristýnou, abychom společně šly do národního divadla na tradiční japonský tanec. Původně jsme se měly sejít již den předtím a jít někam pít, ale nakonec to nedopadlo a raději jsme se domluvily na tomhle. Vzala jsem to už starou známou cestou přes Kandu a Džimbóčó až k branám moc pěkného parku Kitanomaru, kde jsem si sedla na lavičku, zbaštila poslední onigiri k obědu a čekala, až nastane čas jít na setkání. Původně jsem měla v plánu projít park a vylézt na opačné straně poblíž zastávky metra, kde jsme se měly srazit, ale nějak jsem si popletla cestu a vylezla úplně jinde u sochy jakéhosi Japonce na koni. Nebylo tam nic krom hlavní silnice, kde nejezdila skoro žádná auta, a velmi hlídané brány na opačné straně. Za zdí se totiž nacházely zahrady císařského paláce. Vzala jsem to podél nich a potkávala spousty běžců, až jsem si říkala, jestli se náhodou neběží maraton nebo něco. Jelikož jsem se tou cestou táhla poměrně dlouho, využila jsem výskytu strážní budky a mladého hlídače a zeptala se na cestu a on pohotově vytáhl mapu a sdělil mi, že na třetí křižovatce doleva. Tak jsem vesele pokračovala a dostala se do jedné z těch starších, ne tak nápadných čtvrtí. Zastávku metra jsem našla poměrně snadno, protože měla pět východů (a já měla samozřejmě čekat u toho nejvzdálenějšího). Tam jsem si chvilku postála a pak se už konečně setkala s holkama a mohly jsme vyrazit do divadla. Místní Japonci mě museli mít za kulturního barbara, jelikož jsem přišla v džínách a mikině, s batohem a papírovou taškou plnou knih - ale nedalo se nic dělat, věci jsem neměla kde nechat a nic než džíny jsem s sebou neměla.
Lístky byly šíleně drahý, ale Kristýna je měla zadarmo, tak mě ani tolik nemrzelo, že jsme se s Ninou v polovině musely zvednout a odejít, jinak bychom se domů dostaly až okolo půlnoci. Pár žen mělo na sobě kimono, což jen způsobovalo, že jsem se za své džíny styděla o to víc. A taky jsme podstatně snižovaly věkový průměr - my a malé děcko na sedačce před námi. Představení to bylo sice zajímavé a barevné, doprovázené hrou na koto a šamisen, ale neměla jsem páru, o čem to celé bylo, jelikož zpěvu jsem fakt nerozuměla.
Každopádně jsme se alespoň zúčastnily, ale bylo na čase vrátit se domů. Nina nevěřila mé úžasné mapě a řídila se GPS na mobilu, což je sice fajn věc, ale v jednu chvíli to najednou ukazovalo, že jsme uprostřed parku, přestože se kolem nás táhla dálnice z jedné strany a baráky z druhé. Nakonec jsme tu zastávku metra našly, úspěšně se dohrabaly na Ueno, našly správný vláček a jelo se domů.
Tolik má návštěva Tokia, ale nesmutněte - za 1) hned po tomhle článku budou následovat mé příhody z Hakone, a za 2) 28. 12. jedu do Tokia zas, tentokrát společně s manželem (a aby toho nebylo málo, máme i společný pokoj).
Kde najdete fotky jsem zmiňovala už minule. Na závěr se ještě musím pochlubit svým úlovkem z tokijských knihkupectví:
No comments:
Post a Comment