Začátek semestru je tu!

19. září bylo pro tento rok určeno jako první školní den. V praxi se to vyznačuje hlavně tím, že na studijním jsou neuvěřitelné megafronty táhnoucí se až ven, všude pobíhají zmatení prváci, přátelé se opět po dlouhé době setkávají a probírají novinky, vyučující ještě srší dobrou náladou, studenti už míň...

Já dnes šla do školy zcela dobrovolně, protože letos prostě nic nemusím. Jako první jsem si odvážně střihla japonská jazyková cvika s W-senseiem. Včera jsem si přes 3 hodiny vpisovala čtení znaků do skript, abych nebyla za losera, ale stejně jsem cítila mírné obavy, že to zvorám a že W-sensei bude ve špatné náladě. Nijak tomu nepomohlo, že jsem kvůli kočkám nestíhala a navíc nevěděla, kde vlastně hodina bude, jelikož avizovaná učebna je stále ještě v rekonstrukci. Když jsem se přihnala ke škole, narazila jsem hned ve vchodu na kupu spolužáků, z nichž někteří i věděli, jaký je plán. Počkali jsme na W-senseie na nádvoří a pak ho následovali. Tedy spíš za ním mírně poklusávali. Nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, jak se něco tak malého může pohybovat tak rychle. Navíc W-sensei je přímo BAMF (uživatelé tumblr vědí) - na dveřích do K12 byly hned dva nápisy Nevstupovat. A W-sensei prostě otevřel dveře a šel XD
Byla jsem dost překvapená, jak málo nás tam bylo - všehovšudy 10, z mého ročníku jen 3 (a 2 jsou z Brna). Upřímně jsem docela ráda, že si na tyhle hodiny ještě rok počkám, a třeba na ně budu chodit s někým, koho dokonce i znám.

Co se týče hodiny, byl dnes W-sensei samé překvapení - měl dobrou náladu a bylo to sakra hodně vidět. Celá dvouhodinovka spočívala v tom, že jsme si přečetli názvy kapitol, co nás během semestru čekají, a vyložil nám svůj starý známý systém hodnocení. Toť vše. Pak se tedy ještě trošku rozpovídal o Nórjoku šiken, ale taky nijak dlouhosáhle. Ještě stačil vtipkovat, a světe div se, sundal si svetr. Teď si říkáte "A co má bejt?" Tak to neznáte W-senseie - venku může být 30° ve stínu a W-senseiovi je zima. Dnes dokonce otevřel okno, a to byla docela kosa. Pak už následovalo staré známé ošimai. Já jsem si teda ještě počkala, až se ostatní lidi s dotazama zdejchnou, protože přeci neodjedu na rok někam do prčič, aniž bych se rozloučila. W-sensei byl vážně příjemnej, přál mi hodně štěstí, řekl, že mu můžu kdykoliv napsat, když bude nějaký problém, a mně bylo hrozně líto, že ho rok neuvidim (a jestli někdy budu zas vyšilovat, že mě všichni nesnáší, doufám, že si tohle přečtu).

Protože jsme však skončili tak brzo, neměla jsem tři čtvrtě hodiny co dělat. Záhy jsem ale narazila na Dianu, která mířila do Ponorky na jídlo, a odtáhla mě s sebou. Nakonec jsem docela ráda, že jsem ji zas potkala, naštěstí však jen krátce. Pak následovala další, pro dnešek už i poslední hodina - Staré dějiny pro druháky s mojí milovanou magistrou M. Sice jsem na to už stará a veškerou probíranou látku znám (bych měla znát...), tak mě to baví a chodila bych tam každý rok - i literku jsem si dobrovolně odchodila dvakrát. I když jsem čekala jen úvodní hodinu, nakonec jsem byla ráda, že hodina byla celá - Sylva se očividně naučila pracovat s PowerPointem, takže letošní druháci už mají i obrázky - my si to museli jen v duchu představovat. Navíc neztratila nic ze své vtipnosti a se Sašou jsme se tam pořád pohihňávaly kdejaké ptákovině.

To byl sice konec studijních věcí, ale ještě mě čekala jedna událost - kafe se Sylvou. Teprve na Kasu jsem si uvědomila, že netuším, kde má Sylva pracovnu, a musela jsem se jít zeptat W-senseie - a přitom jsem stihla potkat (teď už) třeťačky a Helču (se všema se jdu zítra někam rozloučit (= čti "pít")). Nakonec jsem tu pracovnu našla, a dokonce jsem poprvé viděla posilu naší katedry (a moji oponentku bakalářky) magistru Nakayu. Doufám, že se s ní zítra stihnu seznámit - dneska to ani mě, ani Sylvu nenapadlo.

Každopádně jsme se odebraly do 87, což je děsně blbej název pro kavárnu, protože tomu stejně každej říká jinak - 68, 89 atd. Abych to zkrátila - strávila jsem se Sylvou úžasné 2 hodiny, během nichž jsme projely vše od vdávajících se spolužaček, přes krásy klasické japonštiny, až po popisování mátožného bloudění Tokiem v horečkách (a až zas někdy budu prudit s tim, že mě nemá ráda, odkažte mě na tenhle příspěvek). Nevím, jako shodou náhod se mi povedlo získat si přízeň tak milé osoby, ale jsem za to neskonale vděčná (a ochotná utéct z Prahy a žít v Olmu).
Mimochodem, už si toho našeho "vztahu" všímají i nezaujatí pozorovatelé z řad druháků (jak jsem se dozvěděla od Saši), takže si to opravdu nevymýšlím v záchvatu euforiie (pozn. pro autorku, až si to budu po dlouhé době číst: nekecám, je to fakt) XD

Zítra se ještě skočím podívat na klasickou japonštinu (se Sylvou ~ ^_^) a čekají mě hned 3 setkání se spolužačkama/kóhajema. Kdy já stihnu jít do drogerie je mi záhadou...

Nicméně příjemný den byl narušen jednou drobností. Nejdřív však trošku kontextových informací.
Co se týče mého pobytu v Japonsku, tak vízum mám (i když se zpožděním), itinerář taky, ale vyskytl se menší problém - Utsunomiya mlčí jak zařezaná.
Když jsem dneska svůj problém líčila W-senseiovi, nachomýtnul se k tomu i jeden čtvrťák z japanologie, který teď bydlí s T'Sal a Sašou a loni byl v Utsunomiyi. Nabídl se, že se večer staví a pokusí se mi pomoct, za což jsem neskonale vděčná, protože za dva týdny letím a nevím ani ň. Třeba až dnes jsem se od W-senseie dozvěděla, že vůbec nebudu bydlet na kolejích, ale kdesi na privátě (což mě samozřejmě ještě víc vyděsilo). No každopádně se teda stavil, a i když jsem říkala, že mi Utsunomiya vůbec nenapsala, bral to tak, že už nějaká komunikace proběhla, ale někde se zadrhla. Takže když se dozvěděl, že žádná komunikace ani nezačala, dost ho to zaskočilo. Tohle asi není normální, řekla jsem si a zbledla. A to byl jen začátek. Pak jsem se dozvěděla, že do Utsunomiye se mám dopravit sama a že mám komusi do školy zavolat, že už jedu. Problém číslo jedna - komu mám asi tak volat, když nemám na nikoho číslo; problém číslo dvě - je velmi pravděpodobné, že přijedu do Tokia a hned budu vědět, kam mám jít, odkud a kdy mi co jede, kde si mám koupit jízdenky apod.
Holky se tu celou dobu pohihňávaly, já se dopracovávala k hysterickému záchvatu. Pak jsem se dozvěděla, že rozvrh si z části určuju sama, načež si tak říkám, kdy si ho asi budu tvořit a kdo mi s tim sakra helfne, když 3. října má začínat školní rok. Maj pro mě privát, nebo si ho musím hledat sama? T'Sal poznamenala, že touhle dobou už by rušila letenku, a já jí musím dát za pravdu. Naštěstí jsem však vyfasovala i novou emailovou adresu do Utsunomiye, takže zbytek večera se hodlám věnovat smolení dalšího velmi patetického a trapného mejlu v keigu.
Jestli jsem někdy zažila nějaké dobrodružství, tak to bude oproti tomuhle čajový dýchánek...