Za prvé, naučte se to jen tak napůl, aby se neřeklo. Ale naučte! Já nad tím seděla 10 dní, takže něco v té hlavě fakt mám. Ale 10 dní je fakt málo - moderní dějiny jsem víceméně jen prolétla, protože toho bylo kurva hodně.
Za druhé, nepřiznejte si, že to jsou opravdu státnice. Někde v polovině učebního procesu jsem chytla hysterčák a od té doby jsem byla přehnaně klidná. Jako kdyby o nic nešlo. Ještě dnes ráno jsem na twitter hodila status in denial a myslela to naprosto vážně. Vůbec mi to nedocházelo. Furt jsem si říkala, že se ráno vzbudim a do státnic bude ještě spousta času.
Za třetí, zaspěte. Natáhla jsem si dva budíky a spoléhala na spolubydly, které měly vstávat ve stejnou hodinu. Ani jeden budík nezazvonil a ony vstávaly až dávno po mně -_-
Spleťte si nohy a vykročte levou. V nějakým záchvatu debility jsem si nebyla schopná uvědomit, která noha je která... -_-
Zapomeňte se podívat na slohy, na které víte, že se budou zaručeně ptát. Došlo mi to až po cestě, okřikla jsem se těma nejhrubšíma nadávkama, na který jsem si vzpomněla, ale nedalo se nic dělat.
Tvařte se fakt hodně vyděšeně, aby jste šli na řadu mezi prvníma. Prý: "...no a za chvilku půjdete vy, abyste se nám tu nesložila." Tak dík. Nutno poznamenat, že stačila chvilka a chytla bych hysterčák, takže mě vlastně zachránili.
Vytáhněte si ty nejlepší otázky, co můžete. To může být problém, vím, sama to znám, ale tentokrát stál při mně sám Midorikawa-sama a já si vytáhla japonské divadlo a poválečnou ústavu *-* To je prostě zázrak!
Napište si krásnou přípravu a v duchu nadávejte dívčině před vámi, že žvaní blbosti. Občas prašťte hlavou o stůl nad vlastní blbostí, abyste sobě i komisi dokázali, že jste fakt trotl.
Začněte celkem dobře a rychle si vyčerpejte nápady, než se stačí vrátit předsedkyně komise, která si odskočila pro kafe. Po jejím návratu zarytě mlčte, i když máte odpověď na jazyku. Ano, já vím, že v buddhismu existuje reinkarnace a nirvána a tohle, ale v tu chvíli bych vám neřekla ani jak se jmenuju.
Dotazy, které vás vysloveně navádí k odpovědi, ignorujte. Jakmile vám někdo ukáže, k čemu míří, považujte za trapný říct to nahlas.
Když přijde ten rozhodný okamžik - u mě to byla konverzace v japině s W-senseiem - nedejte dohromady jedinou větu. Víte co? Ani se nesnažte. Nemá to cenu.
A teď přijde ta nejlepší část - rozbrečte se nad vlastní blbostí. Ne, fakt. Ano, jsem trapná. Ano, jsem psychicky labilní a dejte mi do ruky kudlu a podřežu se. Dnešek je jeden z těch dní, kdy jsem (ne)rada, že tu nemám své prášky na spaní.
Bez jediného japonského slova tedy odejděte s tím, že je vám nařízeno se příliš nevzdalovat, protože si tu konverzaci dáte na konci ještě jednou...
...a opravdu se nevzdalujte - zaplujte na nejbližší záchod, kde se 2 a půl hodiny uklidňujte.
Když už konečně máte pocit, že dobrý, a objeví se vyučující, pokračujte v dokazování, že jste fakt naprostej debil a chytněte hysterčák.
Až se tedy necháte přesvědčit, že teda dobrý, vejděte do třídy, posaďte se a neřekněte ani slovo. Znova.
To by tak nějak mělo stačit. Zaručuju vám, že to funguje. Uděláte ze sebe takovýho trotla, že to nikdo nikdy netrumfne a vsaďte se, že si vás budou ještě dlouho pamatovat.
Stydim se za sebe, za to, jakej jsem debil a případ pro psychiatra. (btw to už je podruhé za dva týdny, co mě někdo poslal k psychologovi.) A stydim se, že jsem nakonec tu dvojku fakt dostala. Považuju to za jednu ze svých nejhorších proher v životě. A tak tu celý den brečím. Zrovna teď mi tu kapou slzy a vidím velký kulový.
Zítra jdu za doktorkou B. probrat možnosti, co dál. V rozpoložení, v jakým zrovna jsem, jí asi řeknu, že nějak neplánuju další setrvání v Olmu a potažmo ani v tomhle stavu. Takhle se fakt žít nedá. K čemu mi jsou znalosti, když je nedokážu podat? Nemám budoucnost. Nemá to význam. Nikam to nevede. Jsem k ničemu. Zase.
