Prodám, daruji

Nabízím mozek.
Stáří téměř 22 let, sice používaný, ale ne příliš.
Převládá spíše logické myšlení, ale logiku samotnou nezvládá. S trochou tréninku poměrně dobrý na matematiku, pasivně na jazyky, momentálně především japonštinu. Dostatečně dobře zvládá i český pravopis a základy zeměpisu, ale nevhodný na ekonomii, dějiny či filozofii a abstraktní myšlení vůbec. Také naprosto nepoužitelný na zapamatování si jmen a číslic.
Prodám nebo i daruji. Zombíci vítáni. Zn.: Spěchá!

Já ho prostě už nechci. Nemůžu s ním žít. Ví, že mám spoustu práce a víkend je krátký a stejně mi furt způsobuje problémy. Daří se mu to natolik, že už druhý den víceméně apaticky zírám na monitor a mačkám F5, F5, F5... nebo spím. Se zapnutým rádiem, protože to odvádí pozornost od myšlenek. Ne moc, ale přece. Nejsem schopná dělat úkoly (bakalářku jsem utla v polovině, protože jsem to už nemohla číst), koukat na seriály, nebo číst. Jen ta hudba mi tu pořád hraje. 

Ale jen ta doba, po kterou jsem vzhůru mu nestačí. Dneska v noci zaútočil i ve snu a přesvědčoval mě, že mě Sylva přestala mít ráda, že mě nechce už ani vidět a že mě vykopla z bakalářskýho semináře, že už nechce být mojí vedoucí. A protože je to můj mozek a jiný nemám, tak jsem mu uvěřila. Strašně se teď bojím jít v pondělí do školy, že tam zjistím, že je to všechno pravda. Určitě jsem v ten čtvrtek řekla něco špatně. Něčím jsem se jí dotkla. Nebo jsem byla nudná. Nebo už si nemáme co říct. Nebo jsem zvrtala tu bakalářku natolik, že s tím nechce mít nic společného.

Vážně už ho nechci. Ty dost pofidérní znalosti, co má, mi za to nestojí. Věčně mít pocit, že mě všichni nesnášejí, že jsem jen na obtíž, že by bylo lepší, kdybych otevřela okno a po vzoru té dívčiny z loňska to skončila, že jsem stejně k ničemu, nic nikdy nedokážu, nic neumím, nikoho nezajímám...

Nějak nemám čemu věřit. Shari mi dneska řekla, že věří sama sobě, ale já něco takového říct nemůžu. V hloubi duše vím, že můj mozek je naprosto zcestný, ale vědět to a věřit tomu jsou naprosto odlišné věci. Mám věřit ostatním? A jestli jo, komu jo a komu ne? Lidem jako je Sylva, co mi tvrdí, že všechno zvládnu, nebo lidem jako je druhá, vzdálenější půlka rodiny, co mi tvrdila, že se nedostanu ani na gympl a mám jít na učňák? Jak to poznám, když nedokážu pravdu rozlišit ani u sebe?

Měla bych teď psát úkol na W-senseie. Je to důležité, bude to součástí závěrečného hodnocení a může se na to zeptat i u státnic. Ale v momentálním stavu to vidim maximálně tak na spánek. A to jsem před 4 hodinama vstávala...

Prosím, zbavte mě ho někdo... TT_TT