Ohlédnutí za anime II.

Lépe je na tom B Gata H Kei. V řeči tagů: Ecchi, Romance, Comedy, School life. Takže nic, co bych sledovala. Dostala jsem se k tomu díky T-Sal, která to rozkoukala, něco málo mi o tom pověděla, abych věděla, do čeho lezu, a pochválila to. Řekla jsem si, že to zkusím – ecchi jsem snad ještě neviděla a připadala bych si nevzdělaná, kdybych tak neučinila. A ono to bylo zajímavé! Vtipné, nehrálo si to na víc, byla to opravdu jen „school life ecchi comedy“. Na zkouškové ideální žánr. A navíc ten nápad – čerstvá středoškolačka má sen, ne však takový ten obvyklý typu „chci najít lásku na celý život“, ne, ani náhodou. Tahle dívčina má prozaičtější cíl – chce se vyspat s rovnou stovkou kluků. Má však menší problém – je panna a jako prvního kluka by chtěla někoho nezkušeného. Její obětí se tak stává ve styku s dívkami poněkud stydlivý spolužák a komedie může začít. Krom neukončeného konce nemám výtek – na pobavení je to fakt bezvadné a nenáročné anime, ne však bezduché, jaké teď poslední dobou vídám *nenápadně ukazuje na nové Slayers*.

Ještě než se pustím do objevu roku, krátce k druhé sérce Darker than Black: Ryuusei no Gemini. Na to jsem se těšila hned od zkouknutí jedničky, a jakmile bylo anime celé venku, hned jsem ho zkoukla. Bohužel, jak už to tak u pokračování bývá, na kvality první série prostě nemělo. První větší akce byla snad až v osmém dílu a ani pak to nebylo nijak zvlášť akční. Nové postavy, především ta malá holka (na jména nemám paměť), mi často lezly na nervy a Hei, kterému sebrali prostor, a Mao, nyní veverka, to prostě nemohli zachránit. Navíc ta donekonečna opakovaná sekvence, kdy holka …ehm... “vytahovala“ zbraň, se mi zprotivila hned na začátku, takže jsem pak už jen protáčela oči v sloup. Jinými slovy to celkově šlo do kytek, a i když to bylo dosti neukončené, modlím se, aby už další řadu nedělali – nejspíš by to první řadě už dočista zlomilo vaz.

Ještě jedna zastávka před tím objevem roku – dnes zkouknuté Koisuru Boukun (The Tyrant Falls in Love). Kdybych nebyla zvědavá, co novýho chystá aarinfantasy, tak bych o tom do teď nevěděla. A to by byla škoda. I když jsem se dozvěděla, že se chystá překlad, tak hned po dohledání, že tam jednu z hlavních rolí má Midorikawa-sama, jsem nelenila a našla raw verzi. Stejně u tohohle žánru (shounen ai, jak jinak) není podstatné, co říkají, a navíc můžu když tak prohlašovat, že trénuju poslech japiny :D No, každopádně to má být podle mangy (*kavi ji nečetla a stydí se za svoji neznalost*), ale když jsem se pokoušela najít, čeho dalšího je mangaka autorkou, nic jsem neobjevila. To zapůsobilo jako alarm – když je mangaka dobrá, většinou se najdou i další rozjeté projekty, ale tady nic. Tak jsem se trochu zalekla, co mě to zas čeká za hrůzu, a v duchu politovala Midorikawu-sama, k čemu ho to zas dokopali. Ale ejhle, OAVéčko začlo a nevypadalo to ani přeslazeně, ani připitoměle. A pak se to stalo! Midorikawa-sama promluvil svým hlubokým hlasem, který si schovává pro roli semeho. A kavi roztála XD Sice jsem podlehla mylnému dojmu, jelikož Midorikawa-sama zase nebyl seme, ale i tak se mi to líbilo a stalo se to tak vítanou změnou po hrůzách typu Kirepapa atd. Možná je to tím, že se mi roztekl mozek poslechem toho neuvěřitelně sexy hlasu, ale jsem ochotná si to zopakovat (klidně i 10x) XD

Tak a teď konečně k tomu objevu roku. Je jím nenápadné anime s nic neříkajícím názvemDurarara!! Přišla jsem k tomu jak slepej k houslím – viděla jsem tagy Supernatural, Action, High School a v obsazení trio Fukuyama Jun, Miyano Mamoru a Kamiya Hiroshi a řekla jsem si, že to zkusím. Měla jsem zrovna volný den během zkouškového, nic na práci, myslet se mi nechtělo, tak proč ne. Po zkouknutí prvního dílu jsem měla pocit, že jsem ho omylem zapomněla zkouknout, protože jsem se nedozvěděla ani prdlajs. Řekla jsem si, že tomu dám ještě šanci, stejně jsem neměla nic lepšího na práci. A najednou koukám, ono je to zajímavý! Dokonce natolik, že jsem si hned pustila další díl. A další. Ten den jsem jich viděla asi devět a proklínala se, proč jsem nemohla ještě pár dní počkat, než mi skončí zkouškový, abych mohla nerušeně koukat dál. Všechno se to točí okolo tří kamarádů; jsou jimi trochu nesmělý Ryuugamine Mikado, sangvinik Kida Masaomi a zdánlivě nesmělá dívčina Sonohara Anri. I když jsou to kamarádi, mají před sebou tajemství, která jsou ovšem větší, než je záhodno, a vedou k dost velkému průseru. Nemůžu však prozrazovat děj, jelikož celé anime je koncipováno jako puzzle, kde každý kousek zapadá mezi ostatní, a teprve po odkrytí všech dílků dostáváme nějaký ten obrázek. Každopádně vás čeká příjemná podívaná plná cliffhangerů, dramatických i komediálních momentů, skvělých postav i úžasné muziky. Nemůžu si to prostě vynachválit. Dokonce mě to zaujalo natolik, že mám v plánu zkouknout i Baccano!, které je od stejného autora.

Ohlédnutí za anime I.

Naposledy jsem se o anime zmínila v prosinci, což ovšem neznamená, že bych od té doby nic nesledovala. I když je největší fofr, k obědu si prostě něco pustím. I to nechození do menzy má své výhody :)

Začneme něčím pravděpodobně hodně známým. Hetalii jsem původně vůbec nechtěla sledovat. Od spolužačky jsem slyšela, že postavy tam vlastně zastupují jednotlivé státy a že (jejími slovy) "jsou všichni teplí". To mě nijak nenadchlo a dávala jsem od toho ruce pryč. Až do toho osudného okamžiku, kdy se jiný spolužák zmínil, že to sleduje (kluk, chápete?) a že díl má 5 minut (!). Tehdy jsem si řekla, že to zkusím. Přinejhorším budu trpět jen pět minut. No, a ono se z toho vyklubalo poměrně příjemné anime, bez složitého děje, bez návazností na předchozí díly, vtipné a hlavně krátké, což mi ve všem tom shonu okolo školy strašně prospělo. Už nikdy neuvidím dějiny stejně, ale chudinka zakřiknuté Japonsko a nepříliš bystrá Itálie se staly mými oblíbenci :)

Dál se chci zmínit o filmu Bleach - Fade to Black. To jsem sledovala nedávno, když jsem si dávala pauzu mezi zkouškama. Přesně na takové chvíle je to dělané - v podstatě tam o nic moc nešlo (jako u všech bleachovskejch filmů a vlastně i většiny dílů seriálu), ale vyplnilo to mezeru, kdy jsem čekala na dotažení dalšího dílu FlashForward (am. seriál, co se vysílali na axn - zajímavej nápad, kdy se lidi dozvěděli o své budoucnosti, ale brutálně nedotaženej). Ichigova hláška směřující k Renjimu, že když si ho nepamatuje jeho mozek, přinutí si vzpomenout jeho tělo, mě málem poslala pod stůl smíchy.

Další z těch známějších bude Code Geass. V současnosti dokoukávám druhou řadu, bohužel však stylem: „Opravdu už nemám na zkouknutí žádné jiné anime? Ne? Tak se teda podívám na další díl toho Code Geass, no.“ Kamarádka na to pěla ódy, navíc to srovnala s Death Note, tak jsem se těšila, co se z toho vyklube. Jenže mě to nějak nenadchlo. Ano, geniální středoškolák vede dvojí život, jeho soupeřem je jeho kamarád z mládí, vždycky když už to vypadá pro našeho hrdinu bledě/velice dobře, tak přijde nějaký zvrat, ničeho jiného než cliffhangerů se nedočkáme… Mělo to být ideální anime. Zdůrazňuju mělo. Prvním problémem byla přítomnost robotů. Mecha nepatří mezi mé oblíbené žánry, když se však dobře zakomponuje, nevadí mi – důkazem budiž NGE, které se to roboty hemží a já to přesto milovala. Jenže tady to byla zábava jen ze začátku. Dalším problémem je hlavní hrdina. Netuším proč, ale Lelouchovi nevěřím snad ani nos mezi očima. Ano, některé momenty stály za to (zvlášť se mi vryla do paměti scéna Lelouchova rozhovoru s Euphemií, než se to všechno zvrtlo), ale nedokázaly převážit to množství času, kdy si můžu v klidu vyřizovat mejly, aniž bych o něco přišla. Nevím, jestli je to chyba anime a manga byla fajn, nebo jsou možná moje požadavky přehnané, ale teď to fakt dokoukávám snad jen kvůli tomu, že jednu z vedlejších postav namluvil Midorikawa Hikaru-sama. Možná kdybych to viděla dřív, než jsem se dostala k Death Note, bylo by mě to nadchlo, ale takhle je to jen další anime, které si v případě nouze pustím k obědu a během druhé poloviny dílu už zase koukám, co je nového na fejsbuku.

Pochválit nemůžu ani Clannad. Žánr školní komedie, kde je většina osazenstva dívčí, mě nikdy moc nebral. Jako fanynka SA/yaoi prostě potřebuju v anime kluky – i když spolu nic nemají a většinou ani nechci, aby spolu něco měli, potřebuju je tam. Samotné holky mě prostě nijak neberou. Tady teda dva maníci byli (a viděla jsem na ně spoustu doujinshi), ale povahově katastrofa – jeden byl vyloženě komickou postavou jen pro pobavení toho druhého, naprosto flegmatického týpka, se kterým by snad nehnulo ani tornádo. Příběh popisovat nebudu – žádný jsem neobjevila. Jediné body si připočte hezká animace (a jednoepizodní role Midorikawy-sama), ale to je vcelku všechno. Ptáte se, proč jsem to vůbec sledovala? Stačila jedna mini poznámka na stránkách výše zmíněného Midorikawy-sama, že to je jeho oblíbené anime. To přeci nemůžu nechat jen tak, že ne? (I když upřímně netuším, co se mu na tom líbilo :-/)