Stihla jsem to! Nový příspěvek je dříve než po půl roce (i když jen o kousíček)! Haleluja! XD
Takže v bodech co máme nového:
- tož jsem přeci jen byla na operaci kolene
- snažím se promarodit celé léto
- (technicky) pokračuji v psaní fanfikce (jedn. č.)
- (technicky) šiju šaty
- plánuji dovolenou v Londýně
- zkoukávám víc seriálů, než je zdrávo
A teď podrobněji:
1) operace kolene
Sice se mi s příchodem jara zlepšilo koleno natolik, že jsem mohla odložit berli, ale úplně bolet nepřestalo a sejít schody nebo jít z kopce dolů bylo pořád docela nepříjemné. Magnetická rezonance odhalila celý odstavec věcí, co je s mým kolenem špatně, takže mě doktor poslal ke kolegovi, že mi to operačně vyčistí. V rámci konceptu jednodenní chirurgie jsem tedy věřila, že ráno přijdu a večer půjdu domů, nejlépe po svých. No a ono ne tak úplně docela.
Nástup jsem měla hned se začátkem prázdnin, což bylo skvělé načasování - v práci se stejně děje kulový a během rekonvalescence budu aspoň moct pracovat z domova a nebudu muset na nemocenskou. Na týden, kdy měla operace proběhnout, jsem si stejně vzala dovolenou, páč jsem netušila, jak moc to bude bolet, a babrat se s blbými dotazy uchazečů se mi fakt nechtělo. Ráno jsem se dostavila na oddělení; jako jediná bez holí a ještě jsem přišla po schodech. Na pokoj mě šoupli s podobně starou kolegyní, všichni ostatní byli o dost starší.
Na řadu jsem přišla asi čtvrtá někdy okolo 10, kdy mě odvezli do předoperační místnosti, zavedli mi kanylu a nechali mě tam koukat do stropu a přemítat o životě. Bála jsem se, jestli umřu? Trošku jo, jsem srab. Ale aspoň mi tam k tomu stylově hráli Evanescence - Bring me to Life :D
Uspání bylo záležitostí vteřiny a pak už jsem se jen probudila na pokoji, drkotaly mi zuby tak strašně, že jsem se je marně snažila zastavit rukou přes pusu, a tekly mi slzy, co nešly zastavit, zatímco mě sestra furt sekýrovala, že mám dýchat. Muselo to trvat tak půl hodiny, ale mně to připadalo jako věčnost. Takovéhle probuzení byl to fakt humus a vlastně i nejhorší zážitek z celého mého pobytu tam.
Jakmile jsem zjistila, že je půl třetí, byla jsem naprosto dezorientovaná - já čekala, že bude tak maximálně 12 a ono kulový. Kolegyně na pokoji šla na sál přede mnou, a tudíž i byla rychleji probuzena z narkózy, rychleji ji dokapala kapačka a dříve dostala napít a najíst - piškoty a jablečné pyré, náš oběd. Před operací jsem samozřejmě nesměla ani pít ani jíst, takže jsem jen zelenala závistí, zatímco sestra mi pořád měřila tlak, protože se jí nezdálo, že je tak nízký.
Nakonec jsem se jídla a pití taky dočkala, ale zas se přede mnou objevil další úkol. Dostala jsem berle a pokyn, že si mám dojít na záchod, aniž bych na operovanou nohu byť jen položila na zem. Takže v podstatě doskákat tam po jedné noze, což teda nebyla žádná prča. Navíc mi ještě z nohy čouhal dren, který teda hlavně překážel, což - jak se ukázalo, byla jeho jediná funkce, protože narozdíl od kolegyně mi z rány nevyteklo ani fň (zato spolupacientka měla asi půl lahve čehosi dost hnusného, co jsem jí teda fakt nezáviděla). K večeři jsem dostala vysočinu a jogurt - výborná kombinace, odvahu jsem na ni ale neměla, zvlášť když se uvážilo, jakou rychlostí bych byla schopná doskákat na záchod.
Super, ale kvůli nemožnosti použít nohu padnul můj plán jet domů autobusem a já mohla začít přemýšlet, jak se sakra dostanu domů. Na to jsem měla času dost - protože mi koleno "jen" nečistili, ale rovnou mi udělali plastiku vazu, což znamenalo, že si mě tam nechali přes noc. Moc jsem toho sice nenaspala, protože jsem se bála, že se blbě pohnu a vytrhnu si dren, ale aspoň to nebolelo - ani prášky na bolest jsem nepotřebovala.
Ráno mi pak dren sestra vytáhla, ale avizovaná úleva se nedostavila - teda krom toho, že jsem se už aspoň nemusela bát, že si ho omylem vytrhnu. V půl 7 mě vyzvedla mamka a chtě nechtě jsme domů musely jet taxíkem, protože jsem uskákala jen pár metrů. Když jsem před barákem vystupovala, už jsem se viděla doma, ale to byla chyba. Zrovna tady se objevil nečekaný soupeř - obrubník! Jak jsem tam tak stála na silnici a zírala na něj, zdál se mi čím dál tím vyšší a vyšší a já už se viděla, že když se pokusím na něj vyskočit, rozplácnu se a už mě nikdy nikdo nezvedne. Div jsem se nerozbrečela. Řidič taxíku na mě divně koukal, ale já prostě nemohla nahoru. Nakonec jsem si vzpomněla, že o kus dál u popelnic je nájezd na chodník, který jsem s vypětím všech sil zdolala a konečně byla na chodníku. Vítězství!
Hopsání mi vydrželo týden a nenáviděla jsem každou sekundu. Dohopsala jsem tak maximálně na záchod a zpátky do postele, na jedné noze jsem nevydržela stát dost dlouho ani na to, abych si vyčistila zuby a v noci se s tím nedalo moc spát. Navíc byla vedra, noha mi natekla a já musela furt ležet. Do břicha jsem si píchala injekce proti srážení krve. Na kontroly jsem musela jezdit taxíkem, což byla pořádná díra do rozpočtu. Informaci, že už můžu na nohu přenášet trochu váhy, jsem oslavila se slzou v oku - jenže jsem mezitím zapomněla, jak mám vlastně chodit a trvalo mi to půl dne, než jsem na to přišla. Obrečela jsem to. Zdolala jsem obrubník. To jsem taky málem obrečela.
Pak mi vytáhli stehy a já tu ránu a vlastně celé (úplně fialové) lýtko poprvé pořádně viděla. To jsem obrečela taky. Ty ranky na koleni jsou taková malá pluska, to je v pohodě, ale po drenu mi zůstala asi sedmicentimetrová rána s obrovským černým strupem, která je fakt hnusná, a nosím jí dál přelepenou, páč se na to nechci dívat ani já, natož aby mi na to někdo zíral.
Teď chodím na rehabilitace, protože nohu plně nenatáhnu, což jsem nedokázala ani před tou operací. Doktor tvrdil, že to musí jít, ale nejde - neudělám to ani s druhou nohou, natož s touhle. Takže mi do svalu pouští elektřinu a já si připadám jak kulhající powerbanka. Nohu jsem zatím nenatáhla.
Do budoucna mě asi čeká výměna kolene, páč prý to mám vevnitř tak rozvorané, že měl doktor pocit, že kouká na koleno sedmdesátnice. A to ještě neví, že mám i druhé...
2) nemoc
Jakmile jsem se jakž takž vyhrabala z problémů s kolenem, postihla mě nějaká střevní chřipka či co. Prozvracela jsem celou neděli, kdy jsem stihla jen snídani, než to začalo, a pak už jsem neudržela ani vodu. Do toho jsem dostala průjem a chvílemi jsem nevěděla, co dřív. To mě odrovnalo a já se jen snažila co nejvíc pít, což bylo celkem k ničemu, protože to prostě šlo všechno ven. Mamka do mě furt hučela, ať si zavolám sanitku, ale já byla odhodlaná to zvládnout doma. V noci ve mně teda byla malá dušička, když jsem furt zvracela samou vodu, ale vydržela jsem. V pondělí jsem už naštěstí přestala zvracet, ale stejně šlo nejdřív všechno ven, tak jsem zůstala zase jen o vodě. V úterý už jsem si myslela, že to bude dobrý, ale nebylo, takže jsem musela zrušit rehabilitaci a začít třetí den o vodě. Nakonec mamka donesla hromadu léků a já se dokonce odhodlala dát si suchou rýži. Přežila jsem to, zavodnila jsem organismus a od té doby se to zlepšuje.
V podstatě celý červenec jsem tedy promarodila.
3) fanfikce
Píšu. No, teda spíš vždycky otevřu soubor s rozepsanou fanfikcí, šťouchnu do něj klackem s nadějí, že se něco stane, a nakonec ho zase zavřu. Má to 10 kapitol, z toho 6 publikovaných, 25+ tis. slov. Já blázen jsem se totiž pustila do multi-chapterové fanfikce, což zase byla velká blbost. Krátké věci většinou zvládnu dokončit, ale u delších věcí neudržím myšlenku, sklouzávám k suchému popisu, tempo mi nic neříká, prostě děs a to ani nepočítám to, že publikování kapitoly po kapitole mi podkopává sebevědomí a vytváří očekávání, která nejsem schopná naplnit. Ugh :/
Tentokrát jsem si dokonce sepsala osnovu, abych se měla čeho držet, jenže když mi osnova došla, zjistila jsem, že příběh ještě neskončil. No a tak se v tom plácám, trnu hrůzou, že každá další kapitola bude ta, co všechny zklame, a lituju, že to nepíše někdo, kdo to umí a kdo tomu rozumí, protože by to mohla být tak dobrá fanfikce, jen kdyby ji napsal někdo jiný T_T
Před létem jsem rychle spíchla jednu sukni a začala šít červené šaty s černou krajkou. Asi na promoce vzhledem k jejich stylu. Sice jsou dle návodu jednoduché, ale já jsem si tam přidala kapsy, čímž jsem si zvýšila náročnost zpracování. Momentálně mám spodek v jednom kuse a vršek bez rukávů se zipem zatím jen nastehovaným. Ale od začátku léta jsem na ně ani nešáhla. Snad v druhé půlce.
5) dovolená
Letní dovolená letos z pochopitelných důvodů nepřichází v úvahu, ale naskytla se příležitost jet v listopadu na pár dní do Londýna. To jsem takhle jednou v dubnu zaznamenala poprask v Arashi komunitě, když vyšel článek, že Matsujuna čeká nastudování divadelní hry, která bude mít pár závěrečných představení i v Londýně. Zbystřila jsem hlavě pro to, že jednu z dalších rolí měl mít Eita a toho já teda fakt můžu. Jelikož britským představením měla předcházet ta v Japonsku, myslela jsem si, že budu muset udržet myšlenku a hlídat, abych zkusila sehnat lístky, až budou k dispozici. To bylo večer - no a ráno koukám, že už je oznámeno konkrétní divadlo a pak během mé obědové pauzy najednou začal prodej lístků. Mizely rychle, ale naštěstí ne tak rychle, jak jsem se obávala, protože nejspíš zasáhl moment překvapení. Takže mám lístek! Pojede se do Londýna! Uvidím Eitu naživo! Uslyším Eitu naživo! Kyaaaaa! *fangirlí*
Letenku už mám, ubytování taky. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak představení je ve 2 odpoledne a já mám odpoledne předtím promoce, na kterých musím být. Takže rovnou ze školy pojedu na letiště, tam přespím a ráno v 7 mi to letí. Snad nebudou žádná zpoždění, protože jestli se něco posere, nestihnu to. Kamarádka jede taky, ale každá letíme jindy, každá bydlíme jinde a sejdeme se vlastně jen na to představení.
Mimochodem, viděla jsem první fotky z představení a začínám si dělat starosti, na co že to vlastně jdu. Prý by to mělo být na motivy Bratrů Karamazových, což jsem sice nečetla, ale stáhla jsem si stejnojmenné jdrama, abych si udělala představu, o čem že to vlastně bude.
6) jdrama
Když na nic jiného, na sledování seriálů mám času dost. Momentálně jich mám rozkoukaných 7, pokud počítám i Buffy, kterou jsem rozkoukala v záchvatu čiré nostalgie, tak 8. Z poslední doby mohu doporučit Ossan no Pants ga Nandatte Ii Janai ka!, druhou řadu Tsukuritai Onna to Tabetai Onna a nedávno jsem konečně měla možnost zkouknout Vivant a to si teda dejte, to je nářez, že vás to položí hned v prvním díle XD