Antistresové šití

To, že jsem si před 8 lety - toho času bez práce a s nervama v háji - vzpomněla, že bych mohla vyzkoušet šití, ačkoliv jsem nikdy předtím nedělala nic složitějšího než přišití knoflíku, považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Je to někde na úrovni toho, že jsem v jedenácti přečetla prvního Kinga a že jsem šla studovat japonštinu. Kdo ví, kde bych bez tohoto koníčku dnes byla. Rozhodně bych neměla tolik sukní a šatů ve skříni a ani to duševní zdraví by možná nebylo v tak obstojném stavu jako nyní je. Sice jsem nikdy na žádné terapii nebyla a vím o problematice kulový, ale věřím, že by lidé měli mít nějaké manuální koníčky, aby se z dnešního světa nezbláznili. Alespoň já se u toho šití odreaguju, soustředím se na to, co dělám, mám nějaký daný postup a nějaký cíl, ke kterému bych se ideálně měla dohrabat. A ještě si u toho můžu pouštět podcasty, protože to je asi jediná doba, kdy se na ně dostatečně soustředím a myšlenky mi furt neutíkají kamsi. 

Než jsem odjela na dovolenou, kterou jistě taky někdy popíšu (ale ne dnes), pachtila jsem se s viskózovými lehkými šaty. Chtěla jsem je stihnout do odjezdu, ale zároveň jsem si vymyslela, že musí mít podšívku. Respektive to za mě rozhodla sama látka, která byla jaksi příliš průhledná a já fakt nejsem tak odvážná, abych šla ven v něčem, v čem je vidět každá piha. Tož jsem si dala podšívku pod přední vrchní díl (a nemusím tak pod tím mít podprsenku - v létě výborná věc!), což mi rozhodilo původní uspořádání jednotlivých dílů vršku a zvýšilo obtížnost o hvězdičku nahoru. Ještě jsem si udělala krátkou podšívkovou sukni, ale to byla v porovnání s vrškem pohoda. Dokončit se mi to podařilo den před odjezdem, když už jsem ani nedoufala. Sice nejsou tak hezky rozevláté, jak jsem doufala, ale špatné taky nejsou.

Díky tomu jsem se před odjezdem absolutně nestresovala (takže jsem tentokrát ani nemusela řešit překvapivý příchod krámů jako vloni, kdy přišly o týden dříva a ještě se z obvyklých 4 dní protáhly na rekordních 8 tak, aby mi vykryly celou dovolenou. Super, 1/10, pokud možno neopakovat).

Stres tentokrát přišel až s koncem dovolené a po ní, kdy jsem se vrátila do prázdného bytu, páč mamka byla v nemocnici. Hned následující den jsem začla šít sukni z jednoho menšího zbytku látky, bleskově vybranou z modelů z Burdy. Má samozřejmě kapsy a udělala jsem si ji o něco delší. Věděla jsem totiž, že budu potřebovat rozptýlení. Když člověk šije (a poslouchá u toho podcast), nemá čas ani prostor příliš přemýšlet nad čímkoliv dalším. Soustředí se jen na tu jednu věc (respektive dvě), a vyčistí si hlavu. Čas utíká a pod rukama vzniká něco užitečného, něco, co má smysl, co si člověk může vzít na sebe a na co může být hrdý. 

Sukně mi s obkreslením modelu zabrala čtyři odpoledne po pracovní době a byly by to tři, kdybych doma měla růžovou nit v tom správném odstínu. Je to jedna z nejrychleji ušitých věcí, co mám.

Jelikož je mamka furt v nemocnici, vrhla jsem se rovnou na další věc. Tentokrát kalhotová sukně podle modelu ze staré, ještě německy psané Burdy. S kalhotami žádnou zkušenost nemám, takže pro mě naprostá novinka a já na to koukám jak tele na nový vrata. Vzala jsem na to tedy další zbytek látky; nejsem si jistá, jak to dopadne, tak radši ať na to nevyplýtvám nějakou pěknou látku, které by pak bylo škoda. Nový model, nový podcast. Už tomu celému začínám přicházet na kloub (modelu, podcastu ne, tam nevím ani fň *mává na tvůrce Mabel*). Dnes jsem si k tomu koupila knoflíky, tak doufám, že se mi to během týdne podaří dokončit (tedy ty kalhoty, podcast je příliš dlouhý, ale kdo ví).

Malý klidný život

počeštělá tanabata

Stále ještě jsem v procesu šití svých žlutých viskózových šatů (dneska jsem si na ně koupila dvě šňůry na zavazování), takže s těmi se nepochlubím. Ale dělám i jiné věci než šití, páč kdyby ne, tak už jsem je dávno měla hotové. Teď momentálně začínám lehce panikařit, protože se mi blíží letošní dovolené a já nemám hotový cestovní plán. Jenže místo toho, abych seděla u mapy a hledala, co budu chtít všechno vidět, tak se plácám po venku, trošku nakupuju, trošku sedím u kafe a snažím se přečíst co nejvíc knih.

V práci bychom teď měli být v hibernačním módu, protože přes léto prostě nic nefunguje, nikdo ve škole není a nemělo by se vůbec nic dít. Prdlajs, mně pořád chodí nějaké e-maily od zahraničních studentů a uchazečů. Někteří chtějí víza, aby mohli studovat, další se chtějí odvolávat a ještě další chtějí přijet na zahraniční pobyt a já nestačím vše vyřizovat a přeposílat a odepisovat. Tak jsem si alespoň zpříjemnila pracovní prostředí a vyvěsila si přáníčka na oslavu svátku Tanabata, i když ne na bambus.

Letos se po dlouhé době konal třídní sraz s gymplem, kam jsem teda nešla, páč mě ani nehne tam jít a pak celý večer poslouchat, kdo má kolik dětí, kdo splácí jak velkou hypotéku a jak vysoko už vyšplhali na kariérním žebříčku. Ano, všichni si nejspíš pamatují, že jsem divná, ale nemusím je v tom svým životním stylem, který nezahrnuje ani jedno z uvedených témat, utvrzovat. 

nová vůně

Nicméně jednu spolužačku jsem potkat přeci jen chtěla, ale už asi 7 let nejsme v kontaktu. Využila jsem tedy tuhle příležitost, ozvala se jí a šup, šly jsme na kafe (a skončily u vína). Potěšilo mě, že se zas tolik nezměnila - tedy pokud to se svou fakt mizernou pamětí můžu tvrdit. Jestlipak jsem se změnila já? Jaká jsem vlastně jako středoškolák byla? Pořád jsem takový pitomý trdlo? Já si z toho moc nepamatuju - utápěla jsem se v depresích, snažila se mít dobré známky a stranila se davu. Jediná barva v mém šatníku byla černá. Už tehdy jsem otravovala s Japonskem a jeho kulturou (i když tehdy hlavně s anime). Moc jsem nemluvila, a to do té míry, že jsem to dotáhla k psychiatričce a vyfasovala antidepresiva. Asi se toho teda kromě oblečení moc nezměnilo. 

Taky jsem se byla podívat za další spolužačkou ze střední. Tam jsem se ocitla uprostřed chaosu, který dokážou způsobit dvě děcka mladší tří let a opět se ubezpečila, že to teda domů fakt nechci. Ten klid, když jsem pak přijela domů a jen tak ležela a neslyšela žádný jekot. Krása! Já jsem tak ráda, že můj největší problém je momentálně velice špatný stav mých jahod - nějaké potvory mi celé rostlinky docela vysály a ty teď usychají :-(

Já mám svůj malý klidný život tak ráda!

Trable se spodničkou

Vloni jsem si dala za úkol ušít si nové šaty se spodničkou do letošních promocí. Promoce proběhly ve čtvrtek a co myslíte - stihla jsem to?

Stihla. 

hotové šaty i
se spodničkou (před
vypráním)

První jsem dodělala šaty, ale byl to boj. Tyhlety lehké, mírně pružné materiály jsou sice příjemné a pěkné, ale něco na nich vyznačit a nastříhat je tak, aby vystřihnutý kus opravdu odpovídal předloze a nikde se nenatahoval, je umění. Umění, které já teda neovládám.

Takže přední vrchní díl byl všechno jen ne podle předlohy, což mi udělalo trochu jiný tvar, než jsem zamýšlela. Navíc jsem měla neskutečný problém s límcem, což jsem si myslela, že bude jednoduché. Jenže nebylo, pořád se mi to krabatilo a já šílela. Takže když jsem konečně skončila s límcem, nějaký prapodivný tvar předního dílu mě teda už fakt netrápil. Naštěstí to u těhle šatů nijak zvlášť nevadilo, protože jsou takové volné - prostě se budu tvářit, že to byl záměr.

Ještě mě málem kleplo, když jsem se snažila vložit na záda zip, protože se to rovněž krabatilo a vytvářelo boule. To jsem nakonec trochu urovnala nažehlením výztuhy, ale samozřejmě to znamenalo celý nastehovaný zip zase vypárat, nažehlit výztuhu a znovu ho tam stehovat, pokud možno na stejné místo.

Zvládlo se i to a šaty byly na světě.

Teď ovšem přišla ta horší část - spodnička.

Když jsem naposledy šila spodničku, zoufalstvím a vztekem jsem ji odhodila do kouta, kde zůstala ležet několik let, než jsem se k ní vrátila a dodělala ji. Tentokrát jsem tolik času neměla.

Spočítala jsem si, kolik potřebuju metrů - a pak pokrčila rameny, zahodila papír s výpočty a šla a koupila 10 metrů. S tylem se netroškaří. Od minula jsem věděla, jak zhruba na to, tak jsem se do toho pustila. Zpočátku to šlo dost mizerně, neboť se mi nit, kterou jsem to pak měla řasit, každých asi 10 centimentrů trhala. Teď si představte, že takhle se snažíte obšít asi 6 metrů látky. Několikrát. Ugh >.<

Nicméně jsem vytrvala a pomalu přidávala vrstvy, jen mi to pořád připadalo příliš málo puf. Já potřebovala větší puf, aby šaty vytvořily přesýpací hodiny. Tak jsem přidávala a přidávala materiál a vytvořila něco, s čím jsem byla spokojená. 

Jako každou nově ušitou věc jsem to vyprala.

A to byla chyba.

spodnička před vypráním a po

Tyl byl totiž jemnější než ten, co jsem na spodničku použila posledně, slehnul a slepil se. A mě málem kleplo. Protože z krásné nadýchané spodničky byl takový slepený chudák a ač jsem se snažila vrstvy od sebe oddělovat a načechrávat je, takové široké nadýchanosti jako před vypráním jsem už nedosáhla. Na promoci jsem si ji stejně vzala, ale spíš pro dobrý pocit než pro to, že by mi opravdu pomohla sukni roztáhnout.

Dejme si tedy minutu ticha za mou chudinku spodničku, která byla krásná jen asi den T_T

Daydreaming

Asi každý si říká, co by chtěl jednou udělat, kdyby byla příležitost/víc času/peněz/čehokoliv jiného. I já mám věci, které bych chtěla udělat. U mě většinou tvoří problém to, že nejsem přiliš odvážná a nedej bože, abych se do nečeho pustila sama, bez někoho, koho bych se mohla držet a kdo by byl ten odvážnější.

Co za příšernosti se mi tedy honí hlavou? Co bych chtěla udělat, ale nejspíš se nikdy neodhodlám?

1. najít si kamarádku, se kterou bych mohla vyrazit na kafe víc jak jednou ročně
Proč všichni bydlí tak daleko? T_T Kupodivu se nejčastěji potkávám s kamarádkou, co bydlí v Ostravě - asi 2x ročně. Jak se v dospělosti hledají přátelé? Jak najít někoho, kdo by se mnou zašel na kafe a koho bych si vyslechla, když už na to mluvení moc nejsem? Jak najít extroverta, který by si mě přivlastnil, kterého bych se mohla držet a kterým bych se nechala dotáhnout na akce, které by mě zajímaly?

2. naučit se mluvit
Prostě to neumím. Nejen small-talk, ale ani jiné konverzace. Nikdy netuším, co říct a jak to říct. Nejjednodušší je prostě mlčet a nechat mluvit protistranu. Když už mám mluvit, zapomenu absolutně všechno, co jsem kdy věděla, nevím, co chci říct, a vlastně mě celkem děsí, že je mi věnována něčí pozornost a snažím se jí zbavit co nejrychleji to jde. Jak to lidé dělají?

3. najít si někoho na procvičování japonské konverzace
Čtení a sledování seriálů je jedna věc, ale kdybych teď měla dát dohromady větu, asi bych selhala. A štve mě to - japonština je krásná řeč a já se kdysi byla schopná domluvit, i když se teď tomu těžko věří. Že už nejsem schopná ručně psát znaky z paměti, to jsem přijala, ale to mluvení...

4. najít si někoho, s kým bych mohla procvičit angličtinu, ať už psanou nebo mluvenou
Podobný příběh s tím rozdílem, že mluvení v angličtině vždycky stálo dost za houby. Tak teď je to ještě horší. A pak někomu vykládejte, že máte na starosti zahraniční studenty, když se s nima nedomluvíte jinak než písemně -_-;;

5. najít si psycholožku
Jen by mě občas zajímalo, jestli by život mohl být lepší...

 

No a protože se nic z toho nestane, tak tohle bylo hezké slohové cvičení a dovolte mi si povzdechnout, že bych možná měla větší šanci vyhrát v loterii, než uskutečnit cokoliv z výše uvedeného.