Malý klidný život

počeštělá tanabata

Stále ještě jsem v procesu šití svých žlutých viskózových šatů (dneska jsem si na ně koupila dvě šňůry na zavazování), takže s těmi se nepochlubím. Ale dělám i jiné věci než šití, páč kdyby ne, tak už jsem je dávno měla hotové. Teď momentálně začínám lehce panikařit, protože se mi blíží letošní dovolené a já nemám hotový cestovní plán. Jenže místo toho, abych seděla u mapy a hledala, co budu chtít všechno vidět, tak se plácám po venku, trošku nakupuju, trošku sedím u kafe a snažím se přečíst co nejvíc knih.

V práci bychom teď měli být v hibernačním módu, protože přes léto prostě nic nefunguje, nikdo ve škole není a nemělo by se vůbec nic dít. Prdlajs, mně pořád chodí nějaké e-maily od zahraničních studentů a uchazečů. Někteří chtějí víza, aby mohli studovat, další se chtějí odvolávat a ještě další chtějí přijet na zahraniční pobyt a já nestačím vše vyřizovat a přeposílat a odepisovat. Tak jsem si alespoň zpříjemnila pracovní prostředí a vyvěsila si přáníčka na oslavu svátku Tanabata, i když ne na bambus.

Letos se po dlouhé době konal třídní sraz s gymplem, kam jsem teda nešla, páč mě ani nehne tam jít a pak celý večer poslouchat, kdo má kolik dětí, kdo splácí jak velkou hypotéku a jak vysoko už vyšplhali na kariérním žebříčku. Ano, všichni si nejspíš pamatují, že jsem divná, ale nemusím je v tom svým životním stylem, který nezahrnuje ani jedno z uvedených témat, utvrzovat. 

nová vůně

Nicméně jednu spolužačku jsem potkat přeci jen chtěla, ale už asi 7 let nejsme v kontaktu. Využila jsem tedy tuhle příležitost, ozvala se jí a šup, šly jsme na kafe (a skončily u vína). Potěšilo mě, že se zas tolik nezměnila - tedy pokud to se svou fakt mizernou pamětí můžu tvrdit. Jestlipak jsem se změnila já? Jaká jsem vlastně jako středoškolák byla? Pořád jsem takový pitomý trdlo? Já si z toho moc nepamatuju - utápěla jsem se v depresích, snažila se mít dobré známky a stranila se davu. Jediná barva v mém šatníku byla černá. Už tehdy jsem otravovala s Japonskem a jeho kulturou (i když tehdy hlavně s anime). Moc jsem nemluvila, a to do té míry, že jsem to dotáhla k psychiatričce a vyfasovala antidepresiva. Asi se toho teda kromě oblečení moc nezměnilo. 

Taky jsem se byla podívat za další spolužačkou ze střední. Tam jsem se ocitla uprostřed chaosu, který dokážou způsobit dvě děcka mladší tří let a opět se ubezpečila, že to teda domů fakt nechci. Ten klid, když jsem pak přijela domů a jen tak ležela a neslyšela žádný jekot. Krása! Já jsem tak ráda, že můj největší problém je momentálně velice špatný stav mých jahod - nějaké potvory mi celé rostlinky docela vysály a ty teď usychají :-(

Já mám svůj malý klidný život tak ráda!