Co mi dělá radost

Pokud jste v poslední době nebyli v kómatu nebo cíleně neignorujete většinu zpráv, asi budete souhlasit, že moc radostných věcí se zrovna neděje. Zdravotnická situace stojí za starou belu, ekonomika podle všeho bude brzy stát za houby též, člověk ani nikam nemůže odjet, herci, které si člověk oblíbí, to vzdávají a končí se životem *mává směr Miura Haruma a Takeuči Júko*…

Aby se jeden nezbláznil nebo nerozšířil řady všech těch lidí, kterým se zrovna moc dobře psychicky nevede, je třeba nacházet alespoň nějaké malé radosti. Nic spešl, nic extra skvělého, jen něco malého co člověka přeci jen potěší.

Mě třeba včera potěšilo, že jsem konečně sehnala kaboču. U nás tomu říkají zelená dýně Hokkaidó. 
Tedy ne že by se nějak moc vyskytovala; většinou potkávám pouze ty oranžové, ale to prostě není ono. Třeba si to jen namlouvám, ale kdybych měla vypíchnout jeden rozdíl, tak je to ten, že oranžová se prostě roz… šmelcovává (á, to je to správné slušné slovo), zatímco kaboča drží tvar. V mých očích je kaboča prostě kaboča a nic ji nenahradí. Jen ji sehnat není ani trochu jednoduché. To je všude ta oranžová a máslová a špagetová, ale kaboču aby člověk pohledal. Před pár lety jsem ji sehnala na trzích na Andělu, ale letos jsem teda štěstí neměla. Zkoušela jsem i Jiřák a Náplavku, ale nakonec mě zachránil Tylák. Takže jsem zajásala a koupila hned dvě a teď tu na ně vrhám zamilované pohledy, než je rozkrájím a zpracuju.

Další, co mi udělalo radost, je to, že jsem sehnala další knihu od Laury Purcellové – Bone China. Na spisovatelku jsem narazila úplnou náhodou v anglické sekci v knihovně. Anotace zněla skvěle, kniha byla ještě lepší, takže jsem zakoupila, dokoupila i druhou, kterou knihkupectví nabízela, a pak už jen netrpělivě vyčkávala na tuhle, která vyšla někdy loni, ale k nám se furt ne a ne dostat. Obě předcházející už mám přečtená a na tohle se hrozně těším, ale schovávám si to na pozdější dobu, protože by byla škoda sfouknout všechny tři letos a nenechat si nic na příští rok. Sice má vyjít další, ale to zas bude věčnost, než se to sem dostane. Tak mám zatím všechny tři jen pěkně vystavené :)

Koupila jsem si nové zimní boty. Moje staré jsem skoro prošlapala (nj, kvalitní podrážky, jen co je pravda), tak jsem si pro jistotu pořídila nové, kdyby se mi vážně povedlo tu podrážku po cestě někde nechat. Kdo by řekl, že sehnat šněrovací boty je takovej problém. Všechno je natahovací nebo se zipem a já nevim jak vám, ale mě v tom ta noha kloktá, když se to nedá ničím stáhnout. Jenže sehnat něco v mé velikosti je vždycky tak trochu horor a do pánské sekce se chodím dívat celkem pravidelně. Tentokrát mě ovšem rovněž zklamala, páč ty boty, na které jsem měla zálusk, měli jen ve 40 a pak rovnou ve 44. Hm -_- 

Tak jsem oblezla asi miliardu obchodů, než jsem našla svou velikost, a docela jsem si oddechla, že to nebylo třeba v brčálově zelené barvě. Tož letos žlutá ♥

A nakonec šití; vrhla jsem se na černo-bílé šaty - a zjistila, že by moje zamýšlená kombinace byla příliš divoká. Tak jsem si šla koupit jednobarevnou černou a bílou látku a šaty budou dvoje. No a když už jsem tam byla, tak jsem si koupila i modro-bílo-růžové proužky a zbytky bílé a tmavě modré látky s heřmánky. To abych těch látek neměla málo, že ano. 

Teď tedy pracuju současně na černých i bílých šatech - u jednoho se rýsuje vršek, u druhého spodek. Tak teď ještě ty zbývající části a zas budu mít něco nového na sebe.

Tolik moje malé radosti :)