Na druhou stranu jsem se ve slabé chvilce dokázala rozhoupat a ozvat se kamarádce, kterou jsem asi dva roky neviděla. A to se počítá, ne? Stálo to za ty nervy, jestli vůbec budu mít co říct a jestli si kamarádka nepomyslí, že jsem ztracený případ? Ale jo, asi stálo, protože tím, že bych se dál držela v ústraní bych si asi moc nepomohla.
Celou dobu jsem si říkala, že hlavně nesmím vyznít příliš depresivně a snažila jsem se rozhánět ty černé mraky, co mám permanentně kolem sebe, nicméně výsledek byl stejně trochu rozpačitý. Nu, lepší už to se mnou asi nebude a extrovertního optimistu ze mně nikdo neudělá.
Je načase ozvat se i další kamarádce, se kterou jsem taky asi dva roky nemluvila, a udělat si výlet do Brna. Najde si na mě čas? Budeme si mít co říct? Kdo ví, ale když to nezkusím, tak to asi nezjistím.
Díky zkrácené pracovní době a delším dnům se můžu nejen potkat s kamarádkami, ale taky se zase o něco víc věnuju šití. Po dvou letech jsem se odhodlala k výměně zipu na jedněch z mých prvních šatů. Tehdy jsem se ještě naivně pokoušela všude propašovat skryté zipy. Ty mi bohužel nikde moc dlouho nevydržely a rozbily se při první příležitosti, takže jsem se s nimi pak už jen rozčilovala a marně s nimi zápasila, abych je zapla. Tož jsem ho tedy konečně vypárala, ale kdybych tušila, co problémů budu mít s přišitím nového zipu, asi bych se na to vykašlala. Dva týdny jsem se s tím mořila. Dva! Ke konci už jsem měla sto chutí to prostě zahodit a to jsou to jedny z mých nejoblíbenějších šatů, leč nakonec se jako zázrakem povedlo. Ještě jednou bude potřeba někde vyměnit zip a já se asi půjdu nabodnout na nůžky. Opakovaně :)
Přes státní svátky jsem se pustila do jednoduché lehce nabírané sukně. Látku, tentokrát popelín (který se příšerně muchlá a do hladka ho nevyžehlím, ani kdybych se zbláznila X_x), jsem pořídila mezi zbytky a pořád mi tu ležela ve skříni, jelikož jsem nevěděla, co s ní.
Původně jsem chtěla udělat tuhle sukni úplně z něčeho jiného a kapánek jinak, ale pak jsem si řekla, že na to kašlu, že to prostě bude pokus, jestli tenhle model vůbec za něco stojí, a nic se nestane, když se to nepovede. Nebylo na tom ovšem co zkazit, jen délka je o něco kratší než originální střih, jelikož se mi nedostávalo látky. A naučila jsem se díky tomu vázat motýlka, kterého jsem převazovala asi hodinu, než jsem s ním byla spokojená.
mašle á la motýlek |
Doma jsme nadhodily otázku, copak za látky asi mají v jiných státech, slovo dalo slovo, no a v úterý odjíždíme s mamkou do Krakova zjistit, zda tam mají něco lepšího než u nás. Někdo má rád památky, mně se zachtělo látek (a knih; knihy vyhledávám vždy a všude).
Mimochodem, když už jsme u knih, s politováním a údivem jsem zjistila, že doma nemám žádné vyloženě zábavné knihy. Četla jsem teď totiž Good Omens od Prachetta a Gaimana (protože seriál - už jste viděli? To MUSÍTE vidět!) a chtěla jsem něco podobně vtipného, u čeho bych se v metru mohla smát jako magor, a ono nic. Samá dramata a King a japonská literatura a u toho se člověk teda vážně nezasměje.
Doporučte mi něco! Já se chci něčemu po ránu uculovat v autobuse a prudit tím spolucestující.