Anotace zněla tuctově: Mladý pošťák jde s bolestmi
hlavy k doktorovi, načež ten mu oznámí, že má nádor a moc času mu nezbývá.
On však uzavře dohodu s ďáblem, že za každou věc, kterou nechá zmizet ze
světa, získá den života.
Výborně, další z těch rádoby dramatických děl, které
mají inspirovat mladé, že je nutné žít naplno každý den, získat si spoustu
přátel a nejlépe umřít s úsměvem. Ale když v tom filmu hrál Takeru
Sató a na plakátu měl v náručí kočku, tak jsem to riskla. A kupodivu se mi
to líbilo a obrečela jsem to. Tak jsem si pořídila knižní předlohu, protože
žiju v přesvědčení, že knihy bývají lepší než jejich filmové adaptace.
Z téhle knihy jsem ovšem dost rozpačitá. Psané je to
velice jednoduchým stylem, ke kterému jsem snad ani nepotřebovala slovník, a
celé jsem to sfoukla během pouhých devíti dní, když jinak japonské knihy čtu
tak zhruba měsíc. Delší čas si však ani nezasloužila. Rozhovory byly takové
slaboduché až infantilní, postavy prkenné a celé to postrádalo hloubku. Třeba
postava bývalé přítelkyně – od té doby, co ji protagonista viděl naposledy, se
vůbec nezměnila, nenašla si za ta léta žádného nového přítele, o protagonistu
už taky nestojí, ale jakmile jí zavolá, hned se s ním ochotně sejde, přestože
neprojeví sebemenší náznak sympatií a nijak ji nevyvede z míry, když jí
oznámí, že umírá. Já nevim jak vy, já bych mu ten telefon ani nezvedla.
Maníka ovšem taky nepobírám – vzdorovitě nechce umřít, ale
vlastně ten svůj získaný čas nijak zvlášť nevyužívá k tomu, aby se
s tím vším pokusil vyrovnat, nebo se vztekal, nebo cokoliv a nejspíš ani
není nic, co by vlastně tak urgentně chtěl udělat. Prostě se jen plácá kolem,
jako kdyby mu o nic nešlo. Že se na to nevykašle. Stejně mu to k ničemu
není, nic moc neřeší (až úplně na konci se odhodlá uklidit si byt a zajistit si
pohřeb), radost mu to nepřináší, tak proč to proboha ještě prodlužuje?!
Já vím proč – aby nám mohl naservírovat spoustu rádoby
zásadních flashbacků, díky kterým si uvědomíme, že třeba jednou měl i nějaký
život. Ty s matkou a kočkama chápu, ty byly fajn, milé a sympatické a
pozvedly mé hodnocení na celé tři hvězdičky z pěti (i když ono je to spíš
2,5 zaokrouhleno nahoru). Ale výlet do Buenos Aires a s tím související
pomíjivost všech věcí (lidí) byl téměř utrpením (božíčku, všichni můžeme
kdykoliv zemřít, to je teda pech).
Jako ano, hlavní myšlenka asi byla, že si maník před smrtí
uvědomil, na kom mu vlastně záleží (spoiler: na kočce!), a jal se jít spravovat
vztah s otcem, což je mimochodem jedno z neustále se opakujících
témat, která mi už lezou krkem, a třeba
by krucinál nebylo potřeba, kdyby se otcové uměli zachovat jako normální
bytosti se špetkou selského rozumu a kapkou empatie (ano, Kavi tohle téma
fakt nebere a už vůbec neschvaluje, že se jim ve filmech vše odpouští. Jen tak.
Lusknutím prstu je najednou vše v pořádku *headdesk*). Ale to provedení, kde si
veškerou hloubku postav musíte domyslet sami a k protagonistovi si
s velkým úsilím vytvoříte vztah jen díky tomu, že si ho furt představujete
jako jeho filmového představitele Takeru Satóa, tak to autorovi teda fakticky
vyčítám.
A taky mu vyčítám, že si teď budu muset ten film pustit
znova, abych zjistila, co že se mi na něm vlastně tak líbilo a u čeho jsem to
sakra brečela, protože u knihy teda vážně ne.
