Sajaka Murata: Konbini Ningen

*obsahuje spoilery*

Keiko Furukurová, 36 let, svobodná, bezdětná, celý život brigádničí v konbini (takové lepší 24hodinové večerce). A je spokojená. Ovšem její okolí nikoliv.

Tušila jsem, že to bude přinejmenším zajímavá, když už ne dobrá kniha. Doma v Japonsku vyhrála Akutagawovu cenu, což mě spíš kapku děsilo, ale zase kdyby se o ní nemluvilo, nikdy bych se o ní nedozvěděla, takže jsem k ní přistupovala opatrně, ale odhodlaně. A vyplatilo se.

Protagonistka není úplně běžným člověkem, což sama přiznává a snaží se „normální“ lidi napodobovat – chováním, mluvou, oblékáním atd. Z vyprávění vyplývá, že ani rodiče ani odborníci ji nechápou a snaží se ji „vyléčit“, aby se taky stala „normální“ a zapadla tak mezi ostatní. Skutečnou pomoc jí ovšem nabídne maximálně tak mladší sestra, která jí pomáhá vymýšlet věrohodné výmluvy, ovšem ani u ní se nedočkáme pochopení – i ona si přeje, aby sestra byla „normální“ a je ochotná při prvním náznaku uvěřit, že se sestra „uzdravuje“.

Keiko nevidí na svém životě nic špatného – v práci je spokojená, protože na všechno od vzhledu po hlasitost pozdravu existuje manuál, kterým se může řídit. Navíc si připadá užitečná a může se tak zapojit do chodu celé společnosti. V soukromí jí také nic nechybí – má kde bydlet, co jíst. Nic dalšího nepotřebuje, protože obchod, kde pracuje, v podstatě tvoří celý její život – vše co dělá, dělá proto, aby mohla spolehlivě fungovat v práci: jí, aby mohla pracovat, udržuje si zdraví a tělesnou kondici, aby mohla pracovat, spí, aby mohla pracovat. A tak jí to vyhovuje. Tak si připadá „normální“.

No a pak máte ten dav zvaný společnost, který jí do toho prostě kecá. Proč pořád ještě brigádničí? Proč si nenajde pořádnou práci? Proč si nenajde manžela? Proč nemá děti?

Keiko je z toho celá zmatená; vždyť se přeci snažila být normální – dodělala školu, šla na vysokou, našla si brigádu, osamostatnila se –, tak proč to nefunguje? Co je třeba udělat?

Odpověď se naskytne úplně nečekaně, když se jí shodou náhod do života připlete naprostý ztroskotanec Širaha a nastěhuje se k ní domů. Jakmile si okolí mylně domyslí, že má Keiko něco s nějakým mužem, je to, jako by vybuchla bomba a rozmetala dosavadní představy o všech kolem – kolegové z obchodu už nejsou těmi striktně profesionálními zaměstnanci se zájmem jenom o práci a nic jiného, sestra jí brečí do telefonu štěstím a mluví o svatbě, kamarádky si oddechnou, že přeci jen nemají ve svém středu nějakého soběstačného podivína, co nestojí o vztahy. Pro všechny je totiž mnohem jednodušší přijmout Keiko jako normálního člověka, co se trápí a má problémy, do kterých se zapletla, když se snažila zavděčit se okolí, než aby pochopili, že je prostě jiná, ale spokojená tak, jak je.

Nejvíc mě těší, že Keiko byla nakonec schopná přijít na to, že jí ten humbuk ohledně „normálnosti“ za to fakt nestojí a že radši bude „jiná“, ale spokojená. Upřímně jsem se totiž bála, že tomu tlaku společnosti prostě neunikne a že ji to úplně zničí. Naštěstí si uvědomila, že být „normální“ není v životě to nejdůležitější, a vážně jí závidím tu schopnost kašlat na to, co si o ní ostatní myslí. Asi bych se jí měla inspirovat, protože nejsem v zas až tak odlišné situaci a podle množství pozornosti, která se téhle knize věnovala, nejsem sama.

Všednost

Byla jsem informována, že můj minulý příspěvek mohl být vnímán jako poněkud fatální.

Já nevím, mně přijde většina mých hlodů depresivní a moc mezi nimi nerozlišuju. Jestli je tam nějaká tenká čára mezi „ještě normální“ a „to už je moc“, tak ji nevidím – pro mě je všechno tohle normální. Normální v tom smyslu, že to jsou věci, které mám běžně v hlavě. Možná ne každý den nebo každý týden, ale dost často na to, aby se z toho stala natolik všední věc, že když se objeví, neřeknu si „A kruci, tohle zavání průserem“, ale spíš něco jako: „Zase ty? Tebe už jsem přeci řešila minulý měsíc; já myslela, že už jsme si to řekly – co ještě chceš?“.

No ano, asi jsem v depresi – kdo v dnešní době není? A ano, asi se občas chci sprovodit ze světa, ale to už jsem chtěla někdy asi ve 14, takže pro mě se toho od té doby moc nezměnilo. Akorát jsem měla čas přemýšlet o tom, co bych jak udělala, takže z prvotního chaosu se postupně stává jakási ucelenější koncepce. To je to, o čem jsem posledně psala.

Víte, že je to docela uklidňující, tohle přemýšlení o přípravě na konec? Člověk nemá čas vyšilovat, když se snaží vymyslet, jak zajistit svým milovaným knihám budoucnost a předejít tomu, že je pak někdo s nezájmem vyhodí. Pálit se v žádném případě nebudou! (i když by si to některé možná i zasloužily *nevraživě kouká směr Higašinovy Platina Data*)

Nevím, asi je pro mě přijatelnější myšlenka, že to prostě zabalím brzo a po svém, než že budu čekat, co mě kdy kde skolí. Spíš mě fascinují lidi, kteří to tak nemají. Já, jelikož jsem nikdy moc nepočítala s tím, že vůbec nějaká budoucnost bude, jsem se nenaučila myslet dopředu. Prostě budu v krátkodobém horizontu pokračovat v dosavadní činnosti, nebudu příliš domýšlet důsledky a až to nepůjde, z jakéhokoliv důvodu, tak to nevadí – se vším seknu, odpravím se a bude mi všechno jedno. Takové věci jako důchodové připojištění – šmarjá, na co? Neumím si ani představit, že by se mě to nějak týkalo – tou dobou bude s trochou štěstí už po mně. Ne že by teda tou dobou ještě existovaly důchody, že ano… Ale ani to nemusí být zas až tak daleko do budoucnosti: ohavná schůze příští týden? Doufám, že mezitím mi stihne ve spánku prasknout žilka v mozku a už se neprobudím, abych tam nemusela. Kontrolní návštěva z partnerské univerzity za dva týdny? Třeba mezitím stihnu umřít na infarkt, to by nemuselo být tak špatné.

Jak to dělají lidé, co věří v budoucnost? Jak zvládají myšlenku, že dalších alespoň 30-40 let se každý den potáhnou do práce a pak budou v důchodu, když nějaký bude, a budou čekat na smrt? Pro mě je to sci-fi.

Nebo prostě nemám pro co žít. Rodinu nemám a nechci, práce není nic nebetyčného, co by mi dodávalo pocit zadostiučinění, a ani ve volném čase se nevěnuji ničemu, co by mi přišlo nějak extra důležité. Není takový rozdíl, jestli tu jsem nebo ne.

Tak jsme ani tentokrát neskončili na příliš optimistické vlně, co? Njn, kdybych vám tohle říkala osobně, asi bych se u toho aspoň usmívala. Takhle vám můžu poslat maximálně tak smajlíka :)