Přiblížil se nám konec března, což znamená - tradá - půl roku na pracáku! Wow, to mi to jde. Kdysi na střední, když jsme brali literaturu, jsem se dozvěděla, že nějaký z ruských realistů přišel na nový druh postav - typ zbytečného člověka, jehož jsem zářným příkladem, když si odmyslíte ty aristokratické kořeny. Očividně mě nikde k ničemu nepotřebují. Nepotřebují mě v kanclech jako asistentku, nepotřebují mě v překladatelské firmě, nepotřebují mě na třídění pošty, nepotřebují mě ani jako prodavačku. Za půl roku mám za sebou už desítky odeslaných životopisů, desítky odmítnutí, nepočítaně "bez odpovědi", čtyři pohovory (jeden horší než druhý, žádný delší než 10 minut) a dvoje testy. A stále nic. Těžko říct, co je příčinou - jestli můj ubohý životopis, mdlý průvodní dopis, mizerný ústní projev nebo prostě jen to, že jsem totálně k ničemu.
Na začátku tohohle týdne jsem byla na dalším takovém pohovoru a jaké bylo moje překvapení, když se druhý den dokonce i ozvali. Jenže místo avizované běžné kancelářské práce minimálně na rok, o které byla řeč jak v inzerátu, tak na pohovoru, mi nabídli externí spolupráci na jeden měsíc, která by souvisela s prokousáváním se odbornými farmaceutickými texty v japonštině (což nedávám ani náhodou). Upřímně, i přes to jsem to zvažovala, ale jelikož běžně žádné zakázky s Japonci nemají a prodloužení je tudíž krajně nepravděpodobné, nevzala jsem to. Těžko říct, jestli by mi to, co bych si vydělala, vůbec stálo za odhlášení se z pracáku, a kdybych se naopak neodhlásila a přišlo se na to, měla bych nejspíš průser. Takže jsme opět na bodě nula.
Začínám si říkat, že by možná bylo lepší pokusit se zatajovat titul - třeba jsou na tom lidi s "pouhou" maturitou líp (i když tomu moc nevěřím). Musí přeci existovat nějaká práce, kterou bych zvládla (a která by nebyla za pokladnou v kauflandu).
Když pomineme tohle depresivní téma, tak jsem poslední dobou o něco společenštější než na konci minulého roku - jinými slovy se mi už několikrát povedlo vylézt z bytu ven a zajít do čajovny. Konkrétně tedy jen třikrát (což je zhruba třikrát víc než loni na podzim). Po dlouhé době jsem tak zase viděla Warrion, jež se po dlouhé době opět ukázala v Praze (a kterou bych určitě viděla častěji, kdybych byla součástí té party, která se schází na Halloween, Silvestr a v létě - ale já né, já musím být těžký asociál, jak jinak -_-). Potkala jsem se i s T-Sal, která si cestování do ciziny vynahrazuje trajdáním po Česku a která pravděpodobně zná Prahu, a potažmo i ČR, líp než já. No a do třetice mě do čajovny dotáhla jedna dívčina, která měla zájem učit se japonsky. Ověřila jsem si tak, že fakt neumím učit, nejde mi vysvětlování, jsem chaotická a asi i příliš náročná. Dobře já, jen tak dál ¬_¬ Škoda, že mě to docela i baví...
No, takže i nadále se věnuju sledování seriálů (konečně nám končí zimní sezóna, takže můžu vše zkouknout hezky na jeden zátah. Zatím mám za sebou Gakkó no kaidan, což bylo neuvěřitelně uřvané dorama, ale Kamiki Rjúnosuke to naštěstí udržel na sledovatelné úrovni. Mimochodem jsem poprvé zhlídla Zámek v oblacích v původním znění a úplně mě odrovnalo, že Howla namluvil Kimura Takuja a rovněž výše zmíněný Kamiki Rjúnosuke tam měl roli. Vyloženě fascinující (asi jako to, že Nino z Araši teď taky namlouvá nějakou animovanou postavu v live-action verzi Ansacu kjóšicu, což pak musím taky zkouknout, až se to ke mně dohrabe). Teď mám v plánu Zeni no sensó, kde hraje Tama z Kisumai. Doufám, že to bude stát za to - i když to zatím vypadá na nějakou napodobeninu Hanzawy Naokiho. No uvidíme... A pak samozřejmě Ouroboros (Oguri Šun a Ikuta Tóma - to si přeci nenechám ujít!) a Second Love s Kamem. A když zbyde čas, zajímá mě i Mondai no aru restoran, ale na to nijak nespěchám. To se radši podívám na něco z jarní sezóny - protože Aiba a jeho Jókoso wagaja e nemůžu nechat jen tak, že ano.
Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kdy jsem naposled viděla něco západního, tak jsem zapátrala a zjistila, že mi přibyly díly u věcí, co mám rozkoukané. Dorazila jsem proto White Collar, což byl dobrý nápad. Nové díly Suits mě ovšem nějak neoslovily a zůstaly tak u ledu (časem... možná...). Stále čekám na Hannibala, GoT, Orange is the new black a další, ale Teen Wolf jsem si škrtla - bez Dereka na to odmítám koukat. Už poslední sezóna stála za starou belu (a to tam Derek byl!), tak se asi spokojím s tím, že znovu zkouknu sezónu 3b a budu spokojená.
Taky máte pocit, že v podstatě furt jen čučím na seriály? Omyl! Stíhám i číst! XD Za leden jsem byla nějak moc nadšená, že už zase můžu číst, takže jsem sfoukla 9 knih. Doporučila bych zejména trilogii Legend od Marie Lu, která sice na první pohled může vypadat jako další obyčejná dystopická YA, ale vtáhne vás do děje takovou rychlostí, že se ani nenadějete a už budete dočítat třetí díl. Velice dobře napsané, úspěšně střídá POV protagonisty a antagonisty (ať už se tím označí kterýkoliv z hlavní dvojice) a ukazuje nám, že tráva někde jinde není o nic zelenější než ta naše.
Z dalších bych zmínila The Troop od Nicka Cuttera, která nedávno vyšla i v češtině pod názvem Oddíl. Když Stephen King zmíní, že to četl a líbilo se mu to, tak se neptáte a čtete, čehož jsem se držela a dostalo se mi velice dobrého hororu. Jen tak dál.
Z únorového čtení pak musím zmínit Fangirl od Rainbow Rowell, která zaujme hlavně ty, které se stejně jako protagonistka dají označit za fangirls (čtení/psaní slash fanfikcí je v tomto případě obrovské plus). Já osobně si to velice užila a těším se na volné pokračování, které by se mělo zaměřit přímo na v díle často zmiňovanou a citovanou fanfikci.
Nesmím zapomenout ani na The Night Circus od Erin Morgenstern, což je úžasně krásně napsaná magická historická romance. Já osobně tedy nemusím ani magii, ani historii, ale tohle by byla škoda vzdát už předem - tak skvělé to je! Jen se musíte přenést přes nechronologické pořadí kapitol, což hlavně ze začátku trochu kazí celkový zážitek, ale rozhodně se nenechte odradit a pokračujte ve čtení - knížka se vám odmění :)
A na konec zmíním, že Zlodějka knih stojí za všechnu tu pozornost, která je tomuto dílu věnována, a vřele ji doporučuju.
Mezi to vkládám čtení fanfikcí se sofistikovanými názvy typu "One Ass to Rule them All" a "Yokoo and the Tale of Cursed Laundry", téměř každodenní vaření a občas i pečení, šití povlaků na polštáře (to už bych pomalu zvládla i na kšeft) a když přijde nálada, tak i překlad. Psychicky jsem na tom líp než na konci minulého roku, ale pořád to není ono a asi ani nikdy nebude. Držím se.