Tak a je to tady - už jsem z té japonštiny vážně zmagořila :D
Ráda bych vám řekla, že jsem na sebe hrdá, že jsem si uvědomila, jak daleko jsem došla, nebo že si konečně připadám chytřejší. Ani jedno z toho se ovšem nekoná, jelikož to, co jsem u státnic zase předvedla, je spíš k pláči než k oslavám.
U nás na katedře je taková tradice, že nemáme otázky. Člověk pak ví velký kulový, co se má vlastně učit, ovšem literaturou a dějinami nic nezkazí. Horší je to s lingvistikou - učebnice na to není, zápisky z hodin člověk taky nemá a většinou mu tedy nezbývá nic jiného než improvizovat. Jak nejspíš víte, tohle není moje silná stránka. Tak jsem vše vsadila na literaturu a dějiny, doufala, že u praktické části s W-senseiem něco řeknu, a modlila se, abych u lingvistiky něco vymyslela, cokoliv.
Nemůžu říct, že jsem se nestresovala, ale na druhou stranu ani nemůžu tvrdit, že bych se furt jenom šprtala. Učit jsem se začala měsíc před termínem - poměrně brzy, což ovšem vyvážil fakt, že jsem se aspoň nemusela učit zas až tak intenzivně a stihla u toho fangirlit, starat se o domácnost, protože většinu času byla moje mamka v nemocnici, apod. Nejhorší asi byly ty poslední dny, kdy jsem si chtěla vše zopakovat, ale bylo toho prostě moc a hlava mi to nebrala.
Oproti prvním státnicím existoval rozpis, kdy má kdo jít na přípravu, ale nikdo se neobtěžoval nám ho dát, takže jsem šla spíš tak "na blind" a doufala. Cestou jsem potkala spolužačku, která mě ujistila, že máme čas, tak jsme ještě zalezly do kavárny. Když jsme dorazily do školy, bylo nám sděleno, že je celkem fuk, kdo půjde první - tak jsem šla, abych to měla co nejdřív za sebou. Chytrý tah, jak se ukázalo. Vyfasovala jsem od Sylvy tři otázky a mohla si jít psát přípravu. Za tu první - čínsko-japonské vztahy - jsem jí div ruce nelíbala. Oproti tomu, co dostala spolužačka (japonská armáda), to byla procházka růžovým sadem a musím uznat, že jsem mluvila docela dost a snad jsem nic podstatného nevynechala. Jenže pak se to začlo kazit.
Další otázka byla z literatury, což by měla být moje doména (ale není, jak se ukázalo). Otázka byla fajn - ženská literatura (aneb zaplať pánbůh, že otázku zadávala Sylva a že Š-sensei přišla pozdě, protože bych jinak byla totálně v řiti - po mně jdoucí spolužačka vyfasovala "Mladík, který se opozdil". Fakt. Celá otázka o jedné knize. To by mě totálně zabilo, protože já si prostě obsahy nepamatuju a motivy a tohlecto rozebírat neumím. To se ukázalo, když se Š-sensei chytla Gendžiho, kterého jsem zmínila, a chtěla vědět, proč je to psychologický příběh. Ha ha ha, ne -_- Nemám tucha - četla jsem to v prváku, nic si z toho nepamatuju, ale rozhodně se mi to nelíbilo. No a tak jsem mlčela a pomalu to šlo do háje. Sylva mě sice zachránila, když všem přítomným připomněla, že moje otázka je ženská literatura a ne Gendži, ale moje sebevědomí už bylo podkopáno a mluvit dál jsem dokázala jen proto, že jsem zbytek otázky měla napsaný na papíře před sebou. Žádná sláva, ale něco jsem řekla a nevzpomněla jsem si jen na jednu básnířku.
No a pak začal ten horor v podobě lingvistiky. Moje otázka zněla psané styly a já byla mimo, takže krom stylu de aru mě nenapadlo vůbec nic. Že existují třeba dopisy nebo tak? Vůbec. Takže jsem toho moc neřekla. Prakticky vůbec nic, přestože se B-sensei snažila najít něco, o čem bych mohla mluvit. Nějak nemám pocit, že bych o tomhle tématu něco věděla. Vlastně tak nějak nemám pocit, že bych cokoliv o jakémkoliv lingvistickém tématu věděla. V tu chvíli už jsem nedokázala myslet na nic jiného krom toho, že tohle je teda v háji a že si to teda asi budu muset zopakovat, protože prostě není šance, že bych prošla.
Praktické použití jazyka to nijak zvlášť nevylepšilo, protože to, co mi vycházelo z pusy, bych japonštinou nenazvala. Upřímně mě mrzí, že to někdo musel poslouchat (zvlášť Nakaya, to jsem měla chuť prásknout hlavou o stůl; W-sensei totiž už moje neexistující komunikační schopnosti zná - ne náhodou jsem asi jediná z magisterského studia, s kým mluví česky; B-sensei to asi nervově nevydržela a odešla). Ale aspoň bylo zajímavé téma, které mě donutilo se alespoň trošinku snažit - knížky! *-*
Potom jsem byla konečně propuštěna a měla celou hodinu a půl na to, abych přemítala o smyslu života a vyrovnala se s myšlenkou, že tohle jsem teda fakt nedala. Spolužačka mi dělala společnost, ale stejně jsem to už chtěla mít za sebou a jít domů zapít neúspěch. Komise se dohadovala dlouho (nejspíš o tom, jestli mě vyhodí, nebo ne), ale nakonec se slitovali a nechali mě prolízt (určitě je to z velké části zásluhou Sylvy, které bych vážně měla jít ruce líbat). Zaručeně jsem nejhorší student, kterému to kdy dali, nezasloužím si to a stydím se za sebe, ale zopakovat bych si to vážně nechtěla - to bych jim radši na kolenou přísahala, že se japonštině nikdy věnovat nebudu. Radši si zopakovat všechny JCčka, než jít na státnice...
Já a mluvení byla vždycky katastrofa, takže jediné, co mi udrželo status studenta, byly psané testy a eseje - jinak už bych dávno vyletěla. Občas si tak říkám, jestli by nebylo jednodušší naučit se znakovou řeč a tvrdit, že jsem němá...
Každopádně takhle jsem se tedy z blbce stala magorem. Absolutně sice nechápu, jak se mi to povedlo, ale jak říká moje matka - když je štěstí unavený, tak sedne i na vola. Oslavila jsem to japonským pivem (z Lidlu; akce Asijský týden by měla být častěji!) a asi toho ještě dost vypiju, než si uvědomím, co jsem to vlastně provedla. Ještě jsem si ani nezvykla na to, že mám bakaláře...