Silver lining

Taky míváte pocit, že je váš život pouze příběhem, který někdo někde vymyslel? Taková docela dlouhá a podrobná knížka, seriál, fanfikce. Autor se sice snaží, aby příběh vypadal normálně, ale sem tam máte pocit, jako by najednou ztratil inspiraci, což se projevuje jako dny, kdy nevíte, co by. Nic vás zrovna nebaví, nic zajímavého se neděje, život jako by se na chvíli zastavil. Jindy autora políbí múza a váš život se zase rozjede, jako by se nechumelilo. Na jednu stranu zní děsivě, že váš osud je v rukou někoho, koho tohle psaní příběhu může kdykoliv přestat bavit, na druhou stranu však veškeré rozhodování neleží tak úplně na vás - autor vás navede tak, aby příběh neskončil ve slepé uličce, ale aby dál pokračoval.

Mně osobně děsí představa, že bych o sobě měla rozhodovat kompletně sama. Postrádám totiž návod, který by mi radil, co je dobré udělat a čeho se naopak vyvarovat. Jak lidi vědí, že se rozhodují správně? Každé rozhodnutí totiž povede k dalším rozhodnutím a jiným dějovým rovinám, než kam by vedlo rozhodnutí opačné. Co když si pod sebou právě podřezávám větev a nevím o tom? Když jsem byla mladší, měla jsem za to, že dospělí vědí, co dělají. Co když to ovšem ostatní opravdu vědí a jen ke mně se nedostal nejnovější oběžník? Snažím se tvářit, že jsem si návod na život přečetla taky, ale ve skutečnosti se jen plácám kolem a snažím se na sebe a svou neschopnost příliš neupozorňovat.

Když mám problém, nadhodím ho lidem okolo a čekám na jejich reakce. Oni přece musí vědět, jak by se mělo v daných případech postupovat, ne? Rozhodně víc uvěřím jim než sobě - alespoň teď. Zajímalo by mě, jestli se to někdy změní. Budu vůbec někdy schopná se rozhodnout správně? A co je vlastně to správné rozhodnutí - to, co se ode mě očekává, nebo to, co bych chtěla já? Mám vůbec právo něco chtít, když jsem neudělala nic pro to, abych si to zasloužila? Jsem sobecká?

Ještě minulý týden jsem cítila, že můj život pomalu končí, že jen musím napsat diplomku a tím to všechno skončí. Game over. Ale po jednom rozhovoru se spolužačkou se můj deadline posunul (když odhlédneme od problému, zdali budu vůbec státnicovat, nebo ne). Přesvědčila mě totiž, ať v létě nesedím doma a nehledám práci, jak bych jako slušná dívka po škole měla, neboť se to ode mě očekává, ale ať se seberu a jedu si do světa užít poslední prázdniny. Já osobně cítím, že bych neměla, že bych si radši opravdu měla hledat práci a stát se alespoň trochu nezávislou. Na druhou stranu nemůžu popřít, že chci odsud pryč. Vypadnout někam daleko a nechat všechny problémy za sebou. Nic se tím nevyřeší, jen se to odsune, ale i tak se hned cítím o něco líp. Ta tíže očekávání okolí už najednou není tak zdrcující. Mám před sebou něco konkrétního, něco, čeho se můžu chytit a posunout se někam dál. Tím spíš se na tohle odložení těším, protože pak už mě fakt nic dobrého nečeká. Práce v oboru nepřipadá v úvahu, takže na tom budu zhruba jako gymnazista - žádná praxe, žádné znalosti. Jakou úžasnou práci asi dostanu, co myslíte? Nejlepší možnou vyhlídkou je kancelářská krysa a to bych musela mít sakra štěstí. Zatím to vidím spíš na nějaký sklad nebo tak. No co, jedna část rodiny ode mě stejně nic lepšího neočekává (nic nového, to je zrovna ta část, která neočekávala, že bych se dostala na gympl, o vejšce už ani nemluvě). Ale nebuďme negativní a řiďme se heslem, že situaci budeme řešit, až opravdu nastane. Nic jiného se ani dělat nedá.

Ještě to tedy není oficiální a velmi nerada bych to zakřikla, ale vypadá to, že i letos v létě se Kavi vypraví dobrovolničit do Japonska, konkrétně na Kjúšú. Podrobnosti se budou muset ještě dořešit, ale zrovna jednám se dvěma hostitelskými rodinami a vypadá to nadějně. Odsuzujte mou sobeckost, nebo mi mi držte palce - je to na vás.

Nic mi není, jsem v pořádku

Po tom, co předvádim poslední dva dny na katedře, bych se měla hanbou propadnout, vrátit diplom a pro jistotu se ještě utopit ve sprše. Patří mi to - nikdy jsem neměla podlehnout pokušení a myslet si, že bych snad dokonce i mohla umět japonsky. Já. Haha, tak tenhle byl vážně dobrej. Když to potřebuju, nenapadá mě jediná věta, jediný slovíčko. Co jsem tu těch šest let dělala? Jsem naší katedře jenom pro ostudu.

Jsem všem jenom pro ostudu - vždyť ani netuším, jak se správně chovat ve společnosti. Dneska mi byla představena sestra mojí vyučující a já se zmohla jen na ustrašený úsměv, mírnou úklonu a velmi, velmi trapné ticho. Ano, to jsem já. Social awkwardness: level infinity and beyond. Nejen že netuším, jak se k lidem chovat, ale stejně tak mě úplně vykolejí, když mi někdo něco pochválí. Jak se na tohle kruci reaguje? Očekává se ode mě, že jim taky něco budu chválit? Jak? A co? Mně to přijde hrozně zvláštní a divný a wtf, k čemu je to vlastně dobrý?

A takhle je to se vším - návštěvy, small talk, dárky, mejdany a vůbec jakýkoliv sociální kontakt a cokoliv, co má jakoukoliv spojitost s tzv. common knowledge, kterou všichni okolo mě nejspíš mají. Asi jsem se tomu vyhla, když se tyhle schopnosti rozdávaly.

Někdy si přeju, aby se mnou bylo něco fakt špatně. Aby to bylo tak vážný, že by to ospravedlnilo to, jak mi je. Aby se našla nějaká nálepka, kterou by na mě mohli plácnout a která by to všechno vysvětlovala. Aby mi někdo mohl pomoct, aby mohli udělat to, co se v takových případech dělá - šoupnout mě do nemocnice, nadopovat mě práškama, hrabat se mi v mozku, useknout mi ruku, cokoliv. Cokoliv, co by se dalo považovat za nějakou akci, nějaký postup. Bohužel jsem vždycky ve všem průměr, což platí i na tohle. Nejsem dost depresivní, aby mi diagnostikovali depresi, nejsem dost úzkostlivá, abych měla úzkostnou poruchu, nejsem dost cvok, abych měla důvod chodit ke cvokaři. Ale přitom nejsem ani v pořádku, abych byla v pořádku. Jsem v takovém vakuu, mezeře mezi problémem a řešením.

Anebo si to všechno jen namlouvám a nic se mi vlastně neděje. V tom případě nevím, čím se už víc jak deset let trápím. Už by mi snad mělo být jasný, že mi nikdo nikdy nepomůže - tímhle si holt budu muset projít sama. Nikdo pro mě nemůže nic udělat, protože není co udělat, nic mi není. Jsem v pořádku. Všechno to mám jen v hlavě. Stačí jen pořádně zesílit volume u empétrosky, abych přehlušila myšlenky, a bude to dobrý (a případně si zničím sluch, to nevadí), jen si pustím tu největší hovadinu na sledování, abych odvedla myšlenky jinam, jen na sebe ve sprše pustim co nejvíc horkou vodu, kterou ještě snesu, jen prospím minimálně 10 hodin poté, co usínám s myšlenkami na to, že se vlastně nechci probudit a nechci čelit dalšímu dni. Nic to není. Stačí jen zatnout zuby, nasadit zdvořilý úsměv, který jsem si už perfektně natrénovala a který mi vydrží téměř za všech okolností. Nikdo nic nepozná, o to jsem se postarala.
Nestěžuj si, nic ti není, všechno je v pořádku.
Nic mi není, jsem v pořádku.

A zas tu máme jaro...

Stále mě nepřestává fascinovat, jak může být krásný den, všechno se zdá v pořádku, a pak najednou BAM! a všechno je totálně v háji a objeví se chuť jít se utopit do Bystřičky (která je asi 5 cenťáků hluboká). Ono to vlastně zas tak náhlé není - jen se ten pocit periodicky vrací, zvláště v době, kdy se po mně chce, abych mluvila/tlumočila/učila/existovala. Kdysi dávno (loni) mi bylo řečeno, že se z toho dá dostat, že třeba i někdy budu schopná mluvit na veřejnosti. Nechápu, že jsem takovému žvástu kdy věřila.

Dnešní spouštěč má na svědomí W-sensei. To je člověk, kterého si velmi vážím a kterého mám osobně velmi ráda. Sice se snaží vypadat přímo ďábelsky a všichni jsme se ho v prváku báli, ale vlastně je to takový přerostlý plyšák, kterému na studentech záleží - jen si ten student musí nejdřív vysloužit W-senseiovu důvěru. Já ji po těch letech tady mám, což mi zajišťuje určitá privilegia, jako chodit na jeho hodiny, kdy se mi zachce, přestože je vůbec nemám zapsané, jelikož už jsem je splnila. Bohužel to s sebou ale nese i to, že W-sensei si na mě vzpomene, když něco potřebuje nebo když má pocit, že mi musí pomoct. A většinou mi chce pomáhat tím způsobem, že mě nutí, abych šla tlumočit nebo - jako v tomto případě - abych šla přivítat profesora z Japonska. A já nejsem schopná říct ne, protože než přijdu na to, jak bych to v té japině formulovala, W-sensei je už v čudu. Tlumočení jsem se sice krásně vyhnula (za což mě pořád ještě můžou vyhodit ze školy - lucky me -_-), vítání ovšem ne. A tak jsem byla donucena tam na to nádraží dneska fakt jít. Zaplať pánbůh tam se mnou byla Tara, což je kóhai (těžko říct, z jakého ročníku), co má ikkjú jlpt (Japanese language proficiency test, nejvyšší level) a brebentí japonsky, jako by to byl její rodný jazyk. Ano, Tara se toho aktivně ujala a prokecala s profesorem celou cestu, aniž by Kavi byť jen otevřela pusu. Stejně ji nic nenapadalo, co by řekla, a měla pocit, že si v tu chvíli nevzpomene na byť jen jediné slovíčko v japině, tak se přeci nebude ztrapňovat. Opět mi tedy bylo připomenuto, že jsem fakt k ničemu a že veškeré úsilí členů naší katedry s W-senseiem v čele bylo v mém případě naprosto zbytečné. Tohle prostě nedokážu a je jedno, co mi kdo namlouvá. Viděla jsem, jak strašně to mluvení Taru baví, což moje maličkost nemůže pochopit, jelikož jí to vždycky připomíná mučení toho nejhoršího ražení.

A když už, tak už - při mém následném hodinovém bloumání ulicemi se skloněnou hlavou, sluchátky na uších a snažíc se nerozbrečet mi v hlavě stále dokola jen znělo, že tímhle můj život stejně končí, protože v podstatě letos končím s japonštinou a opouštím to, co jsem těch uplynulých šest let tak milovala. Nechci se toho všeho vzdát, ale nemám na vybranou - znalost japonštiny (ještě navíc spíš pasivní než aktivní) mi práci nezajistí. A přitom je to to jediné, co jsem vždycky chtěla, a když jsem s japinou před lety začala, měla jsem pocit, že jsem konečně začla žít - nejen existovat a vegetovat, ale opravdu žít. Nic jiného než japinu neznám, nic jiného mě neláká. Ale ukazuje se, že vlastně ani tu japinu neumím tak, jak bych po těch šesti letech asi měla, a navíc se jí stejně budu muset vzdát, což mi připadá, jako by se můj svět kousek po kousku hroutil a já nemůžu dělat nic, abych to zastavila. A když už přijdu i o tohle, co mi zbývá? Co je v mém životě natolik důležité, abych kvůli tomu trpěla dál? Abych znovu a znovu procházela těmito obdobími, kdy i vstát z postele je mnohdy téměř nadlidský úkol, kdy bych si radši narazila hlavu na hřeb, než abych slyšela svoje stále dokola opakující se myšlenky, kdy nic nestojí za to a všechno je špatně a všichni mě nesnášejí a já jsem zbytečná a hloupá a naivní a otravná a k ničemu a postradatelná a proč se radši nezabiju a nedám všem pokoj.

死もなし
生もなし
(báseň jakéhosi pilota kamikaze, jehož jméno si nepamatuju)