Late night thoughts

Bla bla bla depresivní bláboly. Být váma, tak to radši ani nečtu (teda pokud tu nejste proto, abyste se po přečtení mohli pochválit, že na tom tak bídně jako tenhle loser nejste, v tom případě klidně pokračujte)...

Jak se zbavit otravného pacienta

Krok 1: Zrušte naplánované setkání.
Nejlépe se hodí rodinné důvody - vinu hodíte na ostatní a vypadáte starostlivě. Udělejte to několikrát, ale s jistým odstupem, aby pacient neměl dojem, že se mu vyhýbáte schválně. Tím si zajistíte, že si nebude stěžovat či se vás pokoušet kontaktovat, až to uděláte naposledy.

Krok 2: Napište, že se ozvete s náhradním termínem.
Pacienta uklidníte a ujistíte, že je vše v pořádku.

Krok 3: Neozvěte se.
Hotovo.

Jednoduché, že?

Aneb příběh o tom, jak je kavi ztracený případ až do té míry, že s ní ani psychologové nechtějí mít nic společného...

Júsuke Kiši - Aku no kjóten

*následující text může, a nejspíš i bude, obsahovat spoilery*

Seidži Hasumi je učitelem angličtiny (a na japonské poměry dosti schopným - vždyť také studoval na Harvardu a pracoval v Americe), mezi žáky se těší obrovské oblibě díky přátelskému vztahu, který s nimi udržuje, ochotě naslouchat a pomoci a v neposlední řadě díky dynamickým hodinám, jež ve studentech i něco zanechají. I Hasumiho spolupracovníci ho mají v úctě, neboť je velice schopný a o všechno se vždycky postará. Kdo by tedy čekal, že právě Hasumi není tak úplně tím, kým se zdá.

 

Ano, další knížka/y od mého oblíbence Júsuke Kišiho, autora Ao no honó či Kagi ga kakatta heja. I tentokrát je protagonistou zločinec, tenhle je však oproti Šuičimu či Enomotovi přímo ztělesněním ďábla. Což ovšem nic nemění na tom, že si ho zpočátku nejspíš zamilujete (a pak už bude pozdě to měnit). Přeci jen je přesně tak úžasný, jak jste si ho představili při čtení předchozího odstavce - a ještě k tomu mladý a pravděpodobně i krasavec. Takového vyučujícího bych si taky nechala líbit. A pak přijde ten šok, kdy zjistíte, co je vlastně zač. Já osobně asi nejvíc nenáviděla tu scénu, kde více méně znásilní jednu svou studentku (která je do něj zakoukaná a tak trochu spolu sice chodí, ale stejně) - v ten okamžik jsem se začla stydět, že jsem ho kdy jako postavu měla ráda. Ale to je jen začátek, protože to hlavní drama se odehrává ve (větší části) druhé knihy. Nutno podotknout, že na to, jak Japonci preferují vše ostatní krom samotné akce, je tady akce až až. 

Tato knížka však není primárně o násilí, ale spíš přímo o postavě Hasumiho, tedy potažmo o jeho psychickém stavu. Hasumi je totiž psychopat a jako takový prostě nepociťuje emoce, chybí mu ponětí o morálce a mezilidských vztazích. Nicméně je chytrý, velmi chytrý, a proto je mu jasné, že proto, aby ve společnosti přežil a zachoval si svobodu, se musí naučit poznat a dopředu odhadnout lidské reakce na všelijaké podněty a sám se tvářit a chovat tak, jak by se zachovali ostatní. To mu také zároveň umožňuje ostatní lidi ovládat. Řekla bych tedy, že jde o psychologický thriller (a to dost děsivý, jen co je pravda).

Ovšem tentokrát mi to nedá a trošku si i zakritizuju, protože i když je to dobrá kniha, není to to nejlepší, co jsem od tohoto autora četla. Co mi především vadilo, byl fakt, že se Kiši snažil do téhle knihy nacpat co nejvíc typů podivných charakterů - máme tu učitele, co zabil svou manželku a pak vydíral svého nadřízeného, který mu ji pomáhal zahrabávat; máme učitele, co vydírá svou studentku a sexuálně ji obtěžuje; máme učitelku, co spí se svým žákem; učitele, co spí se studentem... wtf? Co je to za školu? Tohle snad není normální, ne? Jako pomáhá to potom obohatit děj a Hasumi má aspoň co dělat, ale přijde mi to trošku přehnané. Hasumiho postava pak v porovnání nevypadá zas až tak odlišně od ostatních individuí (i když rozhodně je).

Mimochodem, já vím, že Hasumi je skvělý, ale tak dobrý, aby zvládl všechno, co zvládl, snad ani být nemůže. Jako sorry, ale občas mi připadalo, že má oči všude a ví všechno, což mi přišlo děsně nadsazené.

Dále jsem měla obrovský problém si v té změti postav zapamatovat, kdo je kdo. Jasně, je to ze školního prostředí a dá se očekávat, že tam těch studentů je sakra hodně, ale ne všichni jsou stejně důležití - stejně si je nikdo nemůže všechny zapamatovat. Já jsem se pak celou knížku děsně trápila - ne kvůli jménům, to jsem vzdala rovnou, ale spíš kdo vlastně je ta daná postava, o které se zrovna mluví - student? učitel? žena?? muž?? @_@

A pak ještě ten velmi, ale opravdu velmi trapný okamžik ke konci druhé části, kde se dvě postavy z ničeho nic rozhodnou řešit svůj potenciální milostný život. Lidi, maniak s brokovnicí se vás snaží všechny zabít - nemůžete to řešit jindy? Jako Kiši si nejspíš na tyhle světlejší chvilky před depresivním koncem potrpí, ale tohle tam bylo vraženo takovým násilím, že mě to úplně praštilo a omráčilo. Ne. Prostě ne.
Jo a ten konec byl...vlastně hodně dobrý, jelikož to nebyl konec v pravém slova smyslu, ale ten náběh na happyend (tedy to, že výše zmínění idioti vyznávající si lásku to přežili) mě teda zrovna neohromil. Ale pro ten konec-nekonec přimhouřím oko a schválím to jako dobrý a svým způsobem velmi děsivý konec.

btw díky tomuhle poměrně rozsáhlému románu, který byl v paperbackové verzi rozdělen do dvou knih, jsem si zlepšila rekord v přečtených stránkách v japině (z dosavadních zhruba pětiset na osmset a něco)! :D

A ještě poznámku na konec: existuje film - v ájině pod názvem Lesson of the Evil. Pokud se chystáte číst knihu, možná bude lepší to zkouknout jako první (protože při zachování opačného pořadí budete celý film jen nadávat a práskat hlavou o stůl jako já). Jestli se to nechystáte číst, tak směle do toho - a pak dejte vědět, jestli vám to dávalo smysl, protože já to posoudit nedokážu. Každopádně se mi to velmi nelíbilo a nikomu bych to nedoporučila - knihu ovšem ano, tu si klidně přečtěte.