Kdysi dávno jsem kdesi četla, že pokud trpíte nějakým problémem, je nejlepší najít si kamarádku, která má stejný problém. Potížím budete čelit společně, a protože jedna druhé rozumíte, nestane se, že byste skončili nepochopeni a opuštěni. Něco na tom bude - když se tak rozhlídnu kolem sebe, všechny moje kamarádky jsou svým způsobem zvláštní. Některé více (až si vedle nich občas přijdu nepatřičně, protože nestačím jejich myšlenkovým pochodům), některé méně (na první pohled vypadají obyčejně, ale když je poznáte blíž, zjistíte, že mají do obyčejnosti daleko), ale prapodivné jsou všechny.
Bohužel se musím přiznat, že jsem mezi nimi asi ta nejslabší a nejobyčejnější, takové to nedochůdče, které vyžaduje pozornost a péči, protože samo o sobě je k ničemu. Vždycky, když jsem na tom špatně, hodně mi pomůže, když si s nimi můžu promluvit a ony mě navrátí zpět do reality.
Ovšem nyní jsem si našla známou, která je na tom psychicky zhruba stejně špatně jako já. Poprvé tak musím řešit situaci, že tou, co potřebuje pomoc, nejsem (jen) já. A nevím si rady. Navzájem se snažíme vytáhnout z depky, ale když vidím její posty přetékající bezradností, sama si začnu říkat, jestli to všechno má vůbec cenu. Trpíme stejným problémem, ale tahle naše podobnost nám nijak zvlášť nepomáhá. Asi začínám chápat, že tahle snaha udržet někoho v realitě, je fakticky náročná a z dlouhodobého hlediska vyčerpávající. Proto mě mrzí, že se se mnou všichni mí známí musejí potýkat. A že jim to nijak neusnadňuji.
Tuhle měla kamarádka narozeninovou oslavu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem si řekla, že se pokusím být společenská a půjdu tam. Dokud jsme tam byli jen my dvě a její přítel, šlo to, ale jakmile přišli další lidé, snažila jsem se být co nejmenší a upřímně jsem byla ráda, když už jsem mohla odejít, protože mi jel vlak.
O pár dní později následovala další oslava a to byl průser na celé čáře - ačkoliv jsem dost lidí znala (včetně kamarádky, kterou jsem víc jak půl roku neviděla), netušila jsem, o čem si s nima povídat, takže večer skončil tak, že jsem seděla, usrkávala ne zrovna dobré víno, asi čtyři hodiny mlčela a v duchu přemítala, jak moc nevhodné by bylo vytáhnout si tam knihu a začít číst. Chudák oslavenkyně - tohle si fakt nezasloužila. Nejspíš mě momentálně nesnáší a ani se jí nedivím. Já sebe taky nesnáším. Je mi to líto, ale obávám se, že kdybych tam šla znova, skončilo by to úplně stejně. Nemůžu si pomoct - jsem prostě beznadějný případ.
Momentálně jsem pozvaná na oslavu Halloweenu, která je za dva týdny, ale říkám si, že by to nejspíš dopadlo stejně jako ty předchozí oslavy, takže to asi odmítnu. Přestože jde o mé kamarádky, už ani s nimi nedokážu komunikovat a postupně mě setkání s nimi začíná děsit. Takhle jsem se odřízla od jedné kamarádky z gymplu prostě jen proto, že jsem nevěděla, o čem si s ní povídat. Vždycky si říkám, že všichni mají dost svých vlastních problémů a určitě bude lepší, když je nebudu zatěžovat svou neschopností.
Omlouvám se tedy všem, kterým svým nevděčným chováním ztrpčuju život.