Saturday, 13 April 2013

Česká transkripce japonštiny

Za dobu svého působení na internetu jsem se už několikrát setkala s tématem přepisu japonštiny do češtiny, a přestože to není téma, do kterého bych chtěla zabředávat, když už jsem ta japanoložka a když už spolupracuju na projektu právě české transkripce japonštiny, tak jsem si řekla, že bych se taky mohla k tomuto tématu vyjádřit. Po všech těch diskuzích mám trochu obavu vůbec něco říct, aby náhodou někdo neměl potřebu mi následně sdělit, že jsem úplně blbá a že jeho názor je ten jediný správný, ale ani to mě neodradilo.


 Následující článek si bere za cíl vyjádřit postoj autorky k této problematice. 
Jedná se pouze o soukromý pohled na věc a není cílem napadat něčí názor či ho kritizovat.

Hned na začátku radši uvedu, že je jedno, pro kterou transkripci se rozhodnete, ale když už se pro jednu rozhodnete, tak ji alespoň dodržujte. Nejhorší je, když se obě transkripce míchají. Dlouhé samohlásky člověk napíše jako á, í, ú (nikoli ů, z toho mám husí kůži), é, ó, ale třeba つ už přepíše jako tsu. Nejčastější je pak asi problém ya vs. ja, respektive ja vs. dža. A pak se často stává, že člověk zvyklý na (s prominutim) zmršenou anglickou transkripci vidí "júki" a přepíše mi to jako じゅうき tedy džúki - a ne, nedělám si srandu, něco podobného jsme měli v minulém testu pro céčkaře a našlo se poměrně dost lidí, kteří mi tohle skutečně napsali. Pokud byste se chtěli řídit revidovaným Hepburnem, museli byste dlouhé vokály přepisovat jako ā, ē, ī, ō, ū (a nevím jak vy, ale já to na své klávesnici ještě nenašla). Setkala jsem se však i s variantou â, ê, î, ô, û, nicméně to není Hepburn, nýbrž japonský přepis Kunrei-šiki, popř. Nihon-šiki. Další variantou je, že se dlouhé samohlásky vyjádří pomocí ou, oo atd. ale ani to není "ten pravý" Hepburn, nýbrž nějaká odnož. Netuším, jak to vzniklo, ale hádala bych, že si angličtí mluvčí nevěděli rady s ō. No, anebo se nevyjádří vůbec, a to je teprv sranda zjišťovat, jestli se to má vyslovit dlouze či nikoliv. A ano, je to rozdíl: kyonen (loni) X kyōnen (rok, kdy někdo zemřel). Když už v češtině máme zápis pro dlouhé samohlásky, nevidím důvod, proč ho nevyužít a pak řešit problém, kterému se dalo předejít. 


Tady se ovšem zase dá argumentovat tím, že když vidíte slovo tósu, nepoznáte z české transkripce, jestli jde o to-o-su nebo to-u-su. Souhlasím, nepoznáte, ale z Hepburnova tōsu taky ne. Na druhou stranu po běžném českém čtenáři nikdo nevyžaduje, aby tohle věděl - transkripce je od toho, abyste to uměli přečíst (a o co, že by to moje matka neznalá angličtiny, natožpak japonštiny četla "tou-su"). Pokud jste studenti japonštiny, předpokládá se, že z kontextu víte, jak to přepsat do kany/znaků. Navíc transkripce není primárně určena vám, milí kolegové, ale lidem, kteří japonštinou nevládnou.


Stejně tak háčky. Když máte しち a přepíšete to jako shichi, jaká je pravděpodobnost, že by to angličtiny neznalý člověk přečetl šiči? Můžete argumentovat, že v dnešní době už každý umí anglicky, ale věřte mi, že to tak není. Nevím jak vaši rodiče a prarodiče, ale já si vždycky vzpomenu na svou matku, která to pravidelně čte "s-hy-chi" z čehož mám chuť prohodit oknem cokoliv, co je po ruce. Navíc pokud je čtenář znalý angličtiny, troufám si říct, že mu nebude dělat zas až takový problém dosadit za české š anglické sh a za č ch, takže se k anglickému tvaru shichi většinou dohrabe a už může vesele brouzdat na netu a dohledávat významy, použití a podobně. Angličtiny neznalý člověk však opačný postup jen těžko zvládne. A co si budem povídat, transkripce je tu od toho, aby lidé, kteří nejsou mluvčími toho daného jazyka, byli schopní slovo či text přečíst.


Pro češtinu je prostě typické, že zápis a čtení jsou si docela podobné (jistě že ne identické, to by byl fonetický zápis a to už jsme někde jinde; nicméně oproti takové anglině je zjištění výslovnosti vyloženě procházka růžovým sadem). Proto nevidím důvod, proč si to zbytečně ztěžovat používáním cizí transkripce - a proč zrovna té anglické, když existuje japonská (dokonce dvě!). Co takhle použít francouzskou, když už jsme u jazyků, které s japonštinou nesouvisejí? Nebo můžeme jít do extrému a vyzkoušet ruskou - taky dobrý, ne?


Čeština má jako každý jazyk prostě tendenci si cizí slova přizpůsobovat, aby více odpovídala ostatní slovní zásobě (proto třeba máme fajn místo fine a hej místo hey; jistě, nefunguje to vždy, ale ta tendence tu je). Přijde mi proto přirozenější, když japonská slova zapisujeme tak, aby jsme byli schopní je přečíst a aby to formou odpovídalo českým slovům. Čeština je přeci krásný jazyk, tak proč si ho narušovat věcmi typu shōchū (nebo ještě lépe shochu) či shinkansen, když můžeme mít šóčú a šinkansen.
Tady se nakrásně hodí argument, že anglinu taky nepřepisujem. Pravda, to nepřepisujem a asi nikdy nebudem. Nicméně aspoň ve svém okolí vnímám (neoficiální leč používanou) již zmíněnou snahu o přizpůsobení, takže místo na notebooku paříme na noťasu, na ksicht si místo make-upu patláme mejkap atd. Anglina má však na rozdíl od japiny jednu velkou výhodu - její zápis je v latince, takže nepociťujeme zas až takovou nutnost ji transkribovat. Japonština však latinku nepoužívá, takže se prakticky nic jiného dělat nedá. A když už to tedy musíme přepsat a ještě navíc máme na výběr jak to přepsat, tak proč nevyužít češtiny, když se nabízí?


Setkala jsem se taktéž s argumentem "Kdybych to viděl napsaný jako cunami, musel bych dlouho přemýšlet, co to znamená." To má člověk chuť se zeptat, jestli když se dotyčný setká se slovem tsunami, tak to čte jako "t-sunami" nebo jak, protože nevím jak kdo, ale já když vidím tsunami, čtu to kupodivu cunami (jsem angličtinářka; moje matka by to ovšem natuty přečetla jako "t-sunami"). Pokud to ovšem dotyčný opravdu čte "t-sunami", pak je mi líto, že mu musím oznámit, že tato zkomolenina v japonštině neexistuje a že se stal obětí anglické transkripce. Což opět nahrává české transkripci, kde by se mu takovýto problém zajisté nestal.


Dalším velmi často uváděným argumentem je, že český přepis se nedá použít v komunikaci se zahraničím. To jistě nedá, ale tady jsme zase u angličtinářově schopnosti poznat v českém dži anglické ji apod. Tedy v případě, že se zahraničím komunikujete anglicky (což by se dalo předpokládat). A obyčejný český obyvatel, který nezná jazyk natolik, aby se potřeboval se svým zahraničním kolegou bavit o cunami, by z toho prostě zase vyšel naprázdno.


Nakonec je to tedy stejně všechno jen o vzhledu. Zastáncům anglického přepisu se prostě nelíbí, když jim jejich milovaná slova przníme háčky a čárkami a podobnými zvrhlostmi. Ale je to opravdu jen o zvyku. Nemusí se vám líbit Nacume Júdžinčó, ale tak se to anime prostě jmenuje a Japonec by tak taky 夏目友人帳 přečetl.

Na úplný závěr bych se ještě chtěla podívat na problém přepisu partikulí, protože ač se česká transkripce zdá jednoduchá, není tomu tak. Většinou stačí najít si tabulku pro český přepis a nahrazovat znaky kany českými slabikami, jenže partikule jsou výjimkou. Píšete sice, že "někdo は něco を někam へ něco," a は je podle tabulek ha, を je wo a へ je he, ale čtete to jako "někdo wa něco o někam e něco." V českých japanologických kruzích existují varianty ha, wo, he -- wa, wo, he -- wa, o, e. A teď babo raď. Podle Hepburna je to wa, o, e, protože to odpovídá výslovnosti, česká transkripce by nejspíš souhlasila (kdyby oficiálně existovala a tímto problémem se zabývala - to teď dělá náš studentský tým, držte nám palce, ať to máme čím podložit ^^). Variantu ha, wo, he bych taky ještě pochopila, ale kde se vzala kombinace wa, wo, he, to opravdu netuším. Wa je v tomto případě fonologické a wo a he ortografické - proč ta nejednotnost? Když už to chci vzít fonologicky, tak to přeci fonologicky přepíšu všechno, a když to chci ortograficky, tak to přeci taky přepíšu ortograficky všechno, ne?

Tímto vším nechci říct, že český přepis je jediný správný. Pokud se rozhodnete pro Hepburna, dobře, nic proti tomu nemám. Ale když už chcete používat ten anglický, tak to aspoň dělejte správně. Hnidopiši se jistě ozvou, že i já tu mám v přepisech bordel. Ano mám, protože stejně jako vy jsem byla a stále jsem hodně ovlivněna anglinou a činí mi potíže okamžitě se přeorientovat na českou transkripci. Třeba napsat Nacume s C mi dělá fakt problém, ale ze všech sil se snažím to překonat. Ještě před dvěma lety bych nedokázala napsat Šuiči, aniž bych neměla pocit, že je to přímo hanobení jména. Ale dnes už jsem si docela zvykla a do budoucna překonám i svůj problém s Nacumem a Araši. Rozhodla jsem se totiž používat českou transkripci, protože když ji nebudeme používat my japanologové, tak kdo?

4 comments:

  1. Mě na téhle problematice vždycky bavilo, jak se Pepa z Horní Dolní, který sotva umí česky a ještě méně anglicky, s pochodní v ruce zastává svého zmrveného anglického přepisu jako jediného správného a nezlomí ho ani to, že český přepis používají i čeští japanologové, kteří o češtině, japonštině a lingvistice obecně ví mnohem víc, než kdy on ve svém životě vědět bude.
    Proč blbci nikdy nemohou pochopit, že jejich volba neznamená celoplošný zákon? -.-

    ReplyDelete
  2. Ach, flejmy o přepis patří k mým oblíbeným. Někteří dokážou být obzvláště kreativní. Můj favorit je jistá entita z webu Crwe, pro kterou se použitím českého přepisu místo zpraseného anglického ztrácí "kouzlo východu" :)))

    Myslím, že by se za tím dala najít jakási touha po výlučnosti. Zvlášť, když se to spojí s otrockým ponecháváním zdvořilostních přípon a dalšími nepřeložitelnými termíny ("all according to keikaku"), takže tím vzniká jakýsi pseudojazyk, kterému "rozumíme jen my a nikdo cizí *mrk mrk*". Ale nejsem sociolog/psycholog/lingvista, takže pravda je možná trochu jinde :)

    ReplyDelete
  3. Ledman: Mně se do paměti zaryla osoba, která kritizovala český přepis v Gravitation s tím, že Šuiči v českém přepise vypadá, jako kdyby autor šišlal. Moc by mě zajímalo, jak to tedy dotyčná četla u anglického přepisu xD

    ReplyDelete
  4. Chvilku mi trvalo, než jsem Vás za tou přezdívkou poznala.
    Tady je výsledek snažení, do kterého jste se taky zapojila :-)
    http://www.kas.upol.cz/fileadmin/kas/veda/Publikace_katedry/Baresova-e-kniha.pdf

    I.B.

    ReplyDelete