Nomikai

Nejdřív zmíním, že tento příspěvek píšu spíš sama pro sebe než pro někoho jiného, a to z toho důvodu, že se bude v budoucnu hodit, až zase budu potřebovat povzbudit.

Včera nám skončil týden přednášek japonského profesora Minegawy a večer se konal rozlučkový nomikai. No a kavi měla zase jeden ze svých chytrých nápadů - jít tam. Abych byla upřímná, šla jsem tam asi jen proto, že to byla po dlouhém čase jediná příležitost vidět W-senseie v hospodě a protože jsem doufala, že budu mít příležitost pokecat s Nakayou-sensei.

Jak je u kavi zvykem, přišla pozdě a skončila tak na rohu stolu hned vedle Vero. Bylo to však poměrně blízko W-senseie, tak jsem tak trochu odposlouchávala. Jenže s přibývajícím alkoholem se zvedla hladina hluku a já slyšela prd, takže přišel čas na plán B. Po první sklence vína jsem sebrala dostatek odvahy a požádala asi 5 lidí, zda by se o jedno místo neposunuli, abych si sedla vedle spolužačky o kus dál, která se pořád dávala do řeči s naproti sedícím W-senseiem (ano, občas jsem děsně vypočítavá mrcha) XD
To samozřejmě vedlo k tomu, že jsem byla vtahována do rozhovoru, nakonec z W-senseiovy strany až natolik, že spolužačka neměla najednou co řešit a šla si odsednout někam jinam. Stydět bych se měla, že jsem jí ho takhle sebrala, ale nestydim - přeci jen tolik příležitostí jen tak pokecat s W-senseiem není a já bych byla blbá, kdybych si ji nechala proklouznout mezi prsty.

Ano, bez mučení přiznávám, že ho mám fakt ráda. Na rozdíl od ostatních totiž o mně nikdy nepochyboval (ani když jsem mu tenkrát odevzdala úplně prázdný test), vždycky byl děsně milej, chválil mě (!) a vůbec jsem tak trochu spešl případ (předpokládám, že kdyby mu někdo jiný na tlumočnickym semináři odmítal tlumočit, asi by hodně rychle letěl). Včerejšek v tomhle jeho přístupu nebyl výjimkou, takže jsem si vyslechla, jak jsem úžasná, jak všechno umím, jak mi jdou sakubuny a jestli nechci být spisovatelka nebo aspoň zkusit psát básně tanka XD Jen si na to vzpomenu a už se tlemím od ucha k uchu ^^

Uvědomuju si, že to není pravda, že jsem úplně blbá a ani zdaleka neumím tolik, kolik se všichni včetně mě samotné tváří, že umím, že strašně přehání a že je prostě jen příliš hodnej na to, aby mi do očí řekl, jak jsem úplně k ničemu, ale pro tentokrát si dovolím tuto racionalitu odsunout stranou a aspoň chvilku mít dobrou náladu. Stejně tak odsunuju stranou i myšlenku, že mi zbývá poslední rok studia (během něhož už W-senseie asi na nic mít nebudu) a pak že už jeho ani tuhle katedru asi nikdy neuvidím. Nejradši bych tu - ve společnosti takových úžasných lidí, kteří mě vždy podpoří - zůstala napořád.

A leap in the dark

Když vám řeknu, že tu sedím s Cool Lemonem neschopná cokoliv dělat, i když mám mrtě práce, a v náhodných intervalech tu u toho brečím, tak vám asi dojde, co je dnes za den. Ano, správně, je pondělí.

Kaiwa odpadla, tlumočnický seminář nebyl, tak jsem si říkala, že dneska to půjde, že se hecnu, nastoupím před prváky a celou hodinu odučím. Haha. Jen se smějte, ale já tomu fakt věřila. Teda jen do té doby, než ta hodina opravdu začla.

Tehdy se na mě vyřítil nečekaný problém - studenti kašlou na jmenovky a já je podle jména prostě neznám (a Monika jo). Jo, já vim, je to pitomost, ale tak mě to vykolejilo, že jsem víceméně celou hodinu zase nechala na Monice a užírala se tím, že to prostě nedokážu.

Teď už je pozdě něco zkoušet, protože ty studenty prostě a jednoduše neznám. Nedokážu to. Nejde mi to. Neumím se chovat tak "učitelsky", neumím zacházet se slovy a ve snaze nedat najevo strach zase zním strašně povýšenecky nebo otráveně. Jakmile někdo udělá chybu, prosebně koukám na Moniku, aby je opravila a vysvětlila jim to. Bojím se jich. A semestr je téměř za námi. Zase jsem nic nedokázala, jsem k ničemu. Asi by bylo nejlepší, kdybych prostě zmizela, kdybych jednoduše přestala existovat. Nikdo by si toho ani nevšiml, stejně jsem všem jenom na obtíž. Na světě by třeba aspoň bylo o něco optimističtěji...

Všechno nejlepší k desátému výročí

Zrovna o víkendu jsem si uvědomila, že letos mám desáté výročí - už je to deset let, co jsem si poprvé uvědomila, že jsem nešťastná, aniž bych věděla proč. Ne že by mi nešla škola, ne že bych neměla kamarády, ne že bych se měla nějak extra špatně... ale prostě to přišlo. Už si nevzpomínám, jestli to bylo zničehonic, nebo postupně, ale nevěděla jsem, co se sebou, co mám dělat, aby se to zlepšilo, co mám spravit. Něco bylo špatně. Upřímně, v té době bylo všechno špatně. Psala jsem si tehdy ještě deník a asi bych ho i našla, kdybych ho hledala, ale na jeden zápis si vzpomínám i teď. Doprovázela ho ilustrace kapajících slz tvořících kaluž. Uvažovala jsem tehdy o tom, jestli bych někomu chyběla, kdybych umřela. Bylo mi čtrnáct a přemýšlela jsem o sebevraždě.

Dostala jsem z toho přechodem na gympl - zpočátku to teda bylo všelijaké, ale dopadlo to dobře. Zjistila jsem, že to na všech školách není stejné, že člověk nemusí být terčem posměchu. To jsem do té doby netušila - s ničím jiným jsem se totiž do té doby nesetkala. Při zpětném pohledu musím uznat, že to, jaká jsem, má nejspíš na svědomí právě základka. Tam jsem se naučila, že než abych řekla blbost, radši budu mlčet. A postupně jsem přestala vnímat, co je blbost a co ne, tak jsem radši mlčela pořád. A to mi tak nějak zůstalo, jen se to zhoršovalo. Základka tedy nebyla zas taková procházka růžovým sadem - když pominem hnusný spolužačky a spolužáky, kteří neustále hráli hru, že jsem něčím nakažená, a kdybych s nima promluvila, nakazili by se taky (nedělám si srandu, fakt - tím se asi vysvětluje, proč nejsem schopná mluvit s klukama), tak doma jsme zrovna řešili, jestli nás vyhodí z bytu a skončíme na ulici, a v mezičase jsem stále poslouchala, že když se nebudu pořádně učit, bude ze mě uklízečka. Ale tak každý máme něco, že?

Kdybyste se mě zeptali, jestli bych něco změnila, odpověděla bych, že ne. Všechno, co jsem zažila, ze mě dělá toho, kdo jsem. A mě děsí, jaká bych byla, kdybych něco z toho nezažila. Byla bych jiný člověk? Byla bych tam, kde jsem teď? Byla bych šťastnější? Nechci to vědět. Jen by to pro mě bylo ještě těžší.

Nevzpomínám si, jestli mě tyhle stavy trápily každý rok, co jsem byla na střední, ale od čtvrťáku určitě. Před maturitou jsem se solidně skládala z toho, že budu muset mluvit před lidma. Na prvním zkušebním přezkoušení z češtiny jsem neřekla ani slovo a skončila v slzách. I to mi zůstalo dodnes. Když se to pak víceméně opakovalo asi měsíc, byla jsem otcem poslána k psychiatrovi. Diagnostikovali mi generalizovanou úzkostnou poruchu a vyfasovala jsem antidepresiva, po kterých jsem prospala celé dny. Nějak jsem se do té matury dala dohromady (těžko říct jestli pomocí léků nebo to prostě odeznělo) a pásla ji. Pro mou doktorku to byl signál, že už ji nadále nepotřebuju, tak jsem přestala ty prášky brát. A špatná období se opakovala, odcházela a zase přicházela. Nejhorší to vždy bylo na jaře. Tehdy si totiž uvědomím, že opravdu utekl další rok a já jsem pořád stejný loser jako loni. Když je fakt nejhůř, tak proležím třeba celý týden a nejsem schopná udělat ani dva kroky ke stolu, abych se napila. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit, ale na druhou stranu jsem strašně sama a mám pocit, že mě všichni nenávidí. Vše mě děsně unaví, nic se mi nechce - a to ani číst či koukat na filmy.

Teď momentálně jsem v té horší části - odtahuju se od kamarádů, odkládám práci, víkendy trávim v izolaci, večery probrečím a občas se složím na hodině (dnes to bylo tlumočení - asi 5 minut jsem na sebe byla hrdá, že jsem dokázala tlumočit, pak jsem se sekla a hodinu zakončila v slzách na záchodě. A jelikož jsem se nedokázala dát dohromady na další hodinu - učení céčkařů - poslala mě Nakaya domů. Přes slzy jsem neviděla na cestu, což byla v botaskách v tom sněhu docela sranda :-/ ).

Chtěla bych se změnit, chtěla bych být jako ostatní - být schopná něco udělat, být schopná mluvit s lidmi, být schopná vyjít ven bez empétrosky a nemuset se bát, že mi mozek bude předhazovat, jak se mi ostatní smějou. Nějak nevím, co sama se sebou, a říkám si, že by možná bylo nejlepší, kdybych se prostě už nemusela vzbudit. Už je to deset let, co sama se sebou bojuju, a nějak mě to zmáhá...