Lednové novinky

I když to z mého blogu může vypadat, že poslední dobou snad nic jiného než četbu neprovozuju, opak je pravdou. Kdybyste viděli to množství seriálů, filmů a zábavných show, co jsem posledních pár měsíců viděla, tak by to s váma možná seklo. I teď, když tohle sepisuju, tak mám puštěný speciál seriálu Ataru, za sebou  díl Lucky Seven a první epizodu Aibovy nové doramy Last Hope (kterou si asi pustím znova, až mi Ataru skončí). Ale ani tak dnes nechci psát o seriálech - to bych tu byla příliš dlouho.

Svůj dnešní příspěvek bych začala zmínkou o další knížce. Tentokrát je to Zrůda od Kirino Nacuo, která nedávno vyšla v češtině (spolu s OUT, které jsem četla ještě v anglině před cca dvěma lety) a kterou jsem dostala k Vánocům. Hlavní hrdinkou je dnes už čtyřicetiletá žena, která nám více méně celou knihu vypráví o svém životě, předkládá nám deníky své sestry Jukiko a spolužačky Kazue a výpověď jednoho vraha a vše komentuje. Z předchozí knížky OUT jsem byla natěšená na další skvělé počtení. Jenže přestože je kniha prezentovaná jako detektivka, žádnou detektivní zápletku jsem v knize nenašla. Stejně tak jsem neobjevila, která část knihy se amíkům natolik nelíbila, že ji museli cenzurovat. Chápala bych to u OUT, ale tady? Většinu knihy vlastně jen čtete o životě jedné japonské holky, jejíž rodiče jsou Japonka a Švýcar, o tom jak nesnáší svou mladší sestru, protože je příliš krásná, o jejích problémech na prestižní škole a o životě s dědečkem, co je blázen do bonsají. Ne že by to nebylo zajímavé, ale po OUT jsem čekala přeci jen něco trošku jinačího. Nemluvě o tom, že kniha je docela depresivní, ukazuje postavy a vůbec lidi v tom nejhorším světle a ani Japonsko jako takové a život v něm se nevyhne nějaké té kritice. Ale upřímně, táhne se to jak smrad. Jsem ráda, že jsem to dočetla a mám to aspoň z krku (nezbývá než vyděšeně koukat na hromádku knížek od stejné autorky, co mi nepřečtené ještě leží na poličce). Ale abych jen nekritizovala - velmi se mi líbil český překlad. Už hrozně dlouho jsem česky nic nečetla, tak jsem byla ráda, že jsem si vybrala zrovna takhle hezkou ukázku překladatelských schopností. Jistě, pár chyb či spíše překlepů se našlo, ale kompenzovaly to srozumitelné a přece originálu věrné překlady jap. reálií.

Další knížka, kterou momentálně čtu, je Voice od Tamocua Furusawy, což je novelizace stejnojmenného japonského dorama v hlavní roli s Eitou, Ikutou Tomou a Išiharou Satomi. Tenhle seriál jsem viděla jako jednu z prvních doram vůbec a děsně se mi to líbilo, takže když jsem viděla knihu, prostě jsem ji musela mít. Teď se tím postupně prokousávám a vzpomínám přitom na seriál (což mi taky dost pomáhá v pochopení). Zatím jsem asi v půlce, a tudíž vše, co jsem přečetla, odpovídá seriálu, nicméně na zadní straně slibovali i originální příběhy, tak se těším, až se k nim dohrabu (co bych dala za to, kdybych uměla číst rychleji).

Tak tolik ke knížkám. Následují postřehy z prvního dílu Last Hope, kde hraje Aiba a na který jsem čekala tak zatraceně dlouho (a teď to nemám s kým probrat, tak to hodím sem). Když jsem prvně slyšela, že Aiba-chan má hrát doktora, tak jsem se buď rozesmála nebo to brala jako vtip - možná taky oboje. Aiba je asi ten poslední z Arashi, ke kterému by mi pasovala role doktora. Ten věčně usměvavý hloupoučký Aiba-chan (měli jste vidět pondělní Nep league, kde po něm chtěli znalost znaků - to byl přímo epic fail a být to já, tak se už někde v půlce rozbrečím a jdu se zavřít domů a už nikdy nevylezu). Asi mi to nikdo neodpustí, ale upřímně jsem čekala, že ta role bude fail (asi jako v případě Mikeneko Holmese - ta role byla prostě špatná, to chudák Aiba nemohl zachránit). O to víc mě překvapilo, že to tentokrát autoři nevzali jako vtip, napsali tu roli naprosto seriózně a Aiba to dokázal skvěle zahrát. Jako sorry, ale už dlouho jsem neviděla nikoho tak kakkoii a kawaii zároveň (nemluvě o tom, jak mu to úžasně sluší *.*). Místo aby se Aiba pokoušel hrát nějakého vážného a cool týpka, přizpůsobil si roli tak, že se nepřestane usmívat, nepřestane být sám sebou, a přesto mu věříte, že je špičkový doktor. Tak kde jsou teď ty lidi, co pomlouvali Aibovy herecké schopnosti, hm?
Dostávalo mě, jak se mu radostně blýskaly oči, jak se cpal sladkostma (poslední dobou nějak hubne, měl by se proto cpát i nadále) a hlavně jak vypouštěl z pusy medicínské termíny, jako by se nechumelilo (a já plakala, protože jsem nerozuměla ani slovo - musím si počkat na titulky, alespoň ty japonské, abych si mohla vyhledávat slovíčka - některé termíny se sice objevují napsané v rohu, ale i tak; btw té medicínské hatmatilky je tam příšerně moc - Aiba má můj respekt, že si to všechno pamatuje). Ráda bych vám něco řekla o obsahu, ale upřímně - nemám tucha, o co šlo. Vím jenom, že to bylo naprosto super! ^^
(btw na druhé zhlídnutí, při kterém mám čas dohledávat slovíčka, je to o něco srozumitelnější, nicméně stejně netuším, co měl chudák pacient za nemoc)
A nemůžu nezmínit hudební stránku - samozřejmě opening s novým songem Arashi s názvem Calling. Stejně jako Face Down je to něco pro Arashi netypického, ale zatraceně dobře poslouchatelného - ten začátek, kde zpívají Aiba s Ninem poměrně hlubokým hlasem zní zatraceně dobře :) Ale není to vše jen o novém songu Arashi - hudbu k tomuhle dorama složil Ken Arai, ano, ten, co složil hudbu pro Kagiheya. No neříkejte, že se netěšíte XD

Já vím, že jsem říkala, že nebudu psát o doramách, a vzápětí jsem napsala málem celou esej o Last Hope, tak už toho nechám. Poslední dnešní téma zní letní prázdniny. Neklepejte si na čelo, že je ještě brzo - když nebudu jednat hned, nebudu jednat vůbec. Můj plán pro tento rok zněl: odjet na tři měsíce do Japonska, najít si místo pomocníka v hostelu (tzn. ubytování zadara) a k tomu nějakou brigádu. Jenže tento plán zhatilo velvyslanectví. Naše země totiž nemá dohodu o tzv. working holidays programu, který by toto umožňoval - když chcete pracovat v Japonsku, potřebujete pracovní vízum, a pracovní vízum nedostanete, dokud nemáte dohodnutou práci. Jinými slovy je to bez šance. Po zvažování možností typu "kašlu na to, jedu na Nový Zéland... ale tam je vlastně léto v zimě, tak nic" a "hm, working holidays program pro Kanadu... a co tam?" jsem objevila jiskřičku naděje v podobě programu wwoof, kde se podle stránek zaregistrujete (zahrnuje poplatek), najdete si v seznamu hostitelskou rodinu, která vás ubytuje a dá vám najíst a vy jim za to vypomůžete na poli nebo tak něco. Výhodou je, že nedostáváte peníze, takže nepotřebujete vízum. Ovšem nulový příjem je i nevýhodou - potřebujete se tam nějak dostat, nějak tam cestovat atd. a to něco stojí. Plus jsem nikdy nedělala na poli a ještě k tomu v těch nehorázně vysokých letních teplotách. Ale je to možnost, jak se tam dostat. Otázkou zůstává, jestli nemám letos spíš sedět na zadku a schovat si peníze na příští rok  pro případ, že bych se chtěla pokusit najít si práci v Japonsku.
A teď babo raď...

Hiro Arikawa - Freeter, ie o kau

Seidži Take je takový normální absolvent vejšky, který se vždy tak nějak normálně potloukal životem, když ho brigáda přestala bavit, ze dne na den skončil a našel si něco jiného. Jenže nastal čas najít si zaměstnání na plný úvazek a stát se dospělým. Seidži ovšem narozdíl od svých známých nechce dospět - svoje první zaměstnání opustí po pouhých třech měsících. A když hledání něčeho jiného selže, pokračuje ve svých brigádách, aby si alespoň něco vydělal, a jakmile si něco našetří, zase toho nechává.

Nejspíš by to takhle pokračovalo i dál, kdyby jednoho večera nevylezl po celém dni hraní her ze svého pokoje a nenašel doma svoji starší sestru, která nyní bydlí s manželem v Nagoji, a matku sedící ve tmě v obýváku opakujíc pořád dokola "promiňte, že jsem neumřela." Když další den navštíví psychiatrii, je matce diagnostikována deprese, předepsány léky a rodině doporučeno, aby matku zbavili stresu. Jenže stres pro ni představují lidé ze sousedství, co ji a vlastně celou rodinu soustavně šikanují. Tehdy se Seidži rozhodne, že je načase něco udělat.

Nejprve si najde sice velmi dobře placenou, nicméně fyzicky náročnou brigádu u silničářů. Jako jeden z mála mladých lidí však neskončí hned po týdnu, nýbrž zatne zuby a vydrží. Stejně tak zatne zuby a poprosí o radu ohledně hledání zaměstnání svého otce, s kterým má poněkud problematický vztah. A tím začíná Seidžiho proměna v dospělého.

Tuhle knížku jsem si koupila vlastně tak trochu náhodou. Vyšla jen chvilku před mým odjezdem, takže byla ve všech knihkupectvích, a já znala název, i když jsem to stejnojmenné dorama s Ninem v hlavní roli ještě neviděla. Tak jsem si řekla proč ne, a vzala ji.

Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsem těsně předtím četla Higašina, ale tahle knížka se četla strašně dobře, byla vtipná, propracovaná, s realistickým příběhem. Čím si chudák Seidži musel projít, než našel tu pravou práci. Čtenář s ním prostě musel soucítit, já obzvlášť, protože už se mi to taky blíží a příští rok už je můj poslední strávený na vysoké škole.

Knihu tedy vřele doporučuji (škoda jen, že si to většina z vás asi nepřečte, neboť jsem neslyšela, že by to někdo přeložil, byť jen do angličtiny). Problém ovšem nastal, když jsem následně chtěla zkouknout ono stejnojmenné dorama. Základní příběh - tedy Seidži s nemocnou matkou a přísným otcem - zůstal, ale zbytek je vzhůru nohama (třeba Čiba-san hned v prvním dílu a Seidžiho nadřízená? wtf?! O_o). Docela mě to zklamalo a asi budu muset se zkouknutím počkat, až si tu knihu nebudu tolik pamatovat (netřeba říkat, že to u mě Ninovo hodnocení nijak nezvýšilo, i když to není jeho chyba).