Zpět na začátku

Edit.: tenhle příspěvek je dalším důkazem, že bych neměla trávit osamocené večery u kompu s citronovým pivem u ruky a pouštět si depresivní písničky a smolit takovéhle bláboly. Jak se říká - ráno moudřejší večera - teď mám tak maximáně chuť si vrazit facku a vynadat si, že když mám tolik volnýho času, mohla bych se třeba jít učit znaky a nepřemýšlet o hovadinách. Ano, bylo to fajn, ale co bylo, bylo, a nedá se to vrátit, dá se jen pokračovat dál. A já věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu, takže i když teď to třeba nedává smysl, jednou bude. Jen si musím počkat...


Asi jste si už během těch let všimli, že nejsem ta nejspolehlivější bloggerka pod sluncem. Trvá mi věčnost k něčemu se dokopat, další věčnost něco sesmolit a většinou jsem aktuální asi jako naše učebnice na základce. Jediná věc, která mě však k napsání příspěvku vážně donutí, je to, když mi něco fakt leží v hlavě a já nemám nikoho, s kým bych to mohla probrat. Tak si dnes jednu takovou věc představíme.

Ti, kteří mě mají na fejsu, popř. twitteru, si všimli, těm ostatním to oznamuji teď: jsem zpět v Čechách, úspěšně jsem prolezla přijímačkami a dalšími byrokratickými peripetiemi a už mám za sebou dva týdny školy. Sekla jsem s anglistikou, takže mým jediným oborem je teď japonština. Ale to není to, o čem chci dnes mluvit.

To něco, o čem chci dnes mluvit, vystupovalo za poslední rok pod různými jmény od "ten Polák odvedle" přes "manžel" a později "ex-manžel" a v poslední době hlavně jako "ten blb." Ano, já vím, že jsem kdysi dávno psala, že tahle kapitola je uzavřená, ale to jsem byla nějak přehnaně optimistická. Posunutí se dál tak snadné samozřejmě nebylo (a stále není). Když jsem ještě byla v Utsunomiyi, téměř jsme se neviděli a mně to tak vyhovovalo. Ono něco bude na tom přísloví Sejde z očí, sejde z mysli. Jediná věc, o které jsem v souvislosti s ním přemýšlela, bylo, jak asi bude vypadat naše rozloučení, jestli tedy vůbec nějaké bude. Původně měl první odjíždět on, tak jsem si říkala, jestli přijde. Znamenala jsem pro něj ten půlrok vůbec něco? Nebo jen beze slova zmizí. Patřilo by mi to - ke konci už jsme se vlastně ani nezdravili.

Jenže z nějakého důvodu ten den neodjel a jelikož následující den jsem odjížděla já, měla volba, jestli se s ním rozloučit či nikoliv, padnout na mě. Nakonec jsem se ovšem nemusela vůbec rozmýšlet - nebyl doma. Jediný, s kým jsem se rozloučila, byla Itó-san. Jenže když můj taxík opouštěl pozemky kolejí, viděla jsem ho přicházet. Říkala jsem si, že je to naposled, co ho vidím, a on si mě přitom ani nevšiml.

Z Utsunomiye jsem odjížděla spolu s Naoko, která odlétala do Mongolska, tak jsme využily těch pár zbývajících hodin a pokecaly o všem možném a v Naritě zašly na kafe. Obě jsme to loučení obrečely. Tu noc jsem přespávala v hostelu, protože letadlo mi mělo letět následující ráno, a kdybych jela z Utsunomiye, nestíhala bych to. Kvůli stávce zaměstnanců Lufthansy jsme měli zpoždění, tak jsem měla čas projít v klidu všemi formalitami.

Přišla jsem k bráně (gatu? prostě gate), kde už byla hromada lidí, hodila si věci ke sloupu -
A tehdy jsem to uslyšela. Myslela jsem si, že už fakt blbnu, protože není možný, abych slyšela to, co jsem slyšela - jeho hlas. Ale byl to on. Vyvalila jsem oči a nevěřícně zírala. Pak jsem sebrala dolní čelist z podlahy a než jsem stihla zapojit mozek, prošla jsem okolo a pozdravila ho. Těžko říct, kdo z nás dvou byl překvapenější. Protože zpozdění ještě trošku narostlo, sednul si ke mně ke sloupu a bavili jsme se, jako bychom se naposledy viděli včera (no technicky jsme se viděli, ale je to půl roku, co jsme spolu fakt pořádně mluvili). A právě to, jak snadné bylo s ním opět mluvit i po tak dlouhé době, se mi na něm vždycky líbilo. Možná se vám to zdá jako pitomost, ale já mám jen velmi málo lidí, s kterými se můžu nenuceně bavit, a není mezi nimi ani jediný kluk. A nikdy ani nebyl - na to se jich příliš bojím. Ale on byl jiný a to hned ze začátku.

...ale to bych se odchýlila od tématu. Prostě jsme ty chvilky před odletem trávili spolu. Sedadla v letadle jsme však měli každý jinde, takže následovala 11-ti hodinová pauza, než jsme se zas viděli. Počkal na mě u výstupu z letadla, takže jsme pak celé Frankfurtské letiště přešli spolu. Jenže jeho letadlo letělo od brány B a moje od A, takže jsme se museli rozdělit. Víte, jak jsou takové ty filmy, kde se dvojice loučí na letišti a objímá se uprostřed davu spěchajících lidí? Tak jsme spáchali přesně to samé. A poprvé za tu dobu, co ho znám, bylo objetí jeho nápad a ne můj. A pak byl pryč. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem vydržela nebrečet až než mi zmizel z očí.

A od té doby když večer usínám, tak na něj pořád myslím, a i když v hlavě vím, že je to zbytečné, nemůžu si pomoct. Nijak tomu nepomáhá ani to, že si na fejsu píšem, co je nového.
Chybí mi. Přes to všechno, co jsem na něm nesnášela, mi chybí a chci ho zpátky. Proto mi tu teď hrají písničky typu Everybody knows (except you) či My Happy Ending od Avril a v náhodných intervalech jsem naměkko. Celý uplynulý půl rok přišel vniveč - jsem zase na začátku.

Jsem hloupá, že?

Moje (ne tak úplně) awesome zločinecká kariéra

V Japonsku se ze mně stal rebel - podle kamarádek začínám být zlá (prý jsou na mě pyšné XD), kašlu na školu (a to do té míry, že jsem failnula všechny předměty) a jako třešnička na dortu se ze mně stal zločinec!

Všechno začalo na začátku srpna, kdy mě do Utsunomiye přijela navštívit kamarádka ze střední. Nevěděla jsem, kam s ní, tak jsem ji ubytovala u sebe v pokoji. Ano, věděla jsem, že je to proti kolejnímu řádu, a měla jsem se zeptat, ale tak nějak jsem doufala, že těch pár dní nikoho nezabije, že se to nikdo nedozví. Zpětně jsem zjistila, že to vedoucí koleje Itó-san celou dobu věděla - jak jinak, ona ví o všem, kde se co šustne. Problém ovšem nastal s dopravou - Utsunomiya je rozlehlá jak prase a bez kola zde prostě není možné existovat. První den jsem si půjčila kolo Ósan od vedle, ale bylo mi jasné, že tudy cesta nevede - Ósan měla zkouškové a do toho brigádu, takže potřebovala být mobilní. Tehdy jsem si vzpomněla na nevyužívaná kola na kolejním parkovišti, ke kterým byl přicvaknut lístek, že pokud se majitel neozve, kolo bude zlikvidováno. Řekla jsem si, že pokud ničí není a stejně bude brzy sešrotováno, nebude tedy nikomu vadit, když si ho půjčíme. Takhle jsem se tedy pár dní úplně v pohodě přepravovaly.

Jenže pak přišla ta osudná noc, kdy jsme si řekly, že zkusíme zajít do Basqu si zatancovat. Dojely jsme tam, zjistily, že se platí vstupné, a tak jsme zase zamířily zpátky. Jenže tou dobou už byly skoro 2 ráno. A kousek od kolejí se na nás najednou přilepilo nějaké auto a zrovna ve chvíli, kdy jsem si už začínala říkat, co je to za debila, se z auta ozval hlas, jestli bysme nechtěly zastavit. Tak jsem stopla, abych se podívala, co kdo chce, a oni policajti. Hrklo ve mně.

Poslušně jsem slezla z kola a zeptala se, co je za problém. Chtěli vidět doklady, ptali se odkud a kam jedeme a čí to jsou kola. Vysvětlila jsem jim vše potřebné, zatímco kamarádka stále seděla na kole a vypadala, že se už nemůže dočkat, až odjede. Policajtům se však nelíbilo moje prohlášení, že jsme si to kolo půjčily - pořád se mi snažil vnutit, že jsme ho ukradly, čemuž jsem se bránila argumentem, že podle toho papíru ničí není a nikdo se k němu nehlásí. Jenže to bylo policajtům jedno, prý i to, když si vezmeme nepoužívanou věc, je zločin. Začínala jsem se bát.

Kamarádku vyzvali, ať sleze. Chudák byla totálně mimo, jelikož japonsky neumí a páni policajti zase neovládají žádný jiný jazyk. Já se snažila chovat klidně, ale moc do zpěvu mi zrovna nebylo. Policajti projeli registračku a zjistilo se, že kolo je psané na jakéhosi Japonce. Jenže my na kolejích Japonce nemáme. Vynořila se teorie, že to kolo je kradené a že ho u těch kolejí zloděj nechal. Tím, že jsem si ho vzala, bych se tedy stala jakýmsi spolupachatelem. Jenže bylo moc pozdě na to, aby majiteli zavolali a ověřili si to. Takže nás jen důkladně vyzpovídali, opsali si všechny údaje z mé cizinecké karty a kamarádčina pasu, ptali se na každou kravinu a neustále zkoumali obě kola (a já se modlila, aby nepřišli i na to, že mi nesvítí světlo - i to je v Japonsku přečin). Nakonec prohlásili, že si to cizí kolo odvezou a my ať se vrátíme domů, že mi o den později zavolají, jak dopadlo vyšetřování.
Po cestě na koleje mi začalo docházet, že bych taky mohla být obviněna, dostat záznam do rejstříku trestů a třeba i být vyhoštěna z Japonska, nemluvě o tom, že bych třeba i musela vracet stipendium, kdyby na to přišla Japonská vláda.

Druhý den jsem neměla zrovna nejlepší náladu a mobil jsem nepustila z dohledu. Páni policisti se ovšem neozvali. A nezavolali ani druhý den a ani ten třetí. Vlastně uběhly víc než tři týdny, než se ozvali.
Poslední víkend v srpnu jsem celý trávila u televize kvůli 24h TV, kde hlavní osobností byli Arashi. Není tedy divu, že jsem v neděli zapadla do postele a nehodlala vstát, dokud se pořádně nevyspím. Nebylo mi ovšem přáno - hned ráno mi zazvonil telefon. Já ho sice nezvedla a proklínala jsem kohokoliv, kdo to volal, ale když jsem se pak podívala na nepřijaté hovory, svítilo na mě číslo, které mi policajti na sebe dali. A najednou už se mi nechtělo spát. Po pár minutách mi zavolali znova s tím, že mám druhý den v jednu přijít a dotáhnout nějakého Japonce s sebou. První volba padla na mou vedoucí z kavárny, Naoko, ale pak jsem si vzpomněla, jak mi Naoko radila, abych s tím šla za vedoucí kolejí Itó-san.
Tak jsem vyrazila a svěřila se jí se svým problémem. Itó-san nebyla zrovna nadšená - podobná věc se totiž už jednou stala - jí. Tudíž nepřicházelo v úvahu, že by šla se mnou - nevypadalo by to asi zrovna příliš dobře. Chtěla jsem tedy vycouvat a požádat Naoko, jenže v tu chvíli už jsem situaci neměla pevně v rukou. Itó-san totiž zavolala do školy, zkonzultovala to a bylo rozhodnuto, že se mnou půjde vedoucí studijního oddělení.
Co na tom, že jsem nechtěla, aby se to škola dozvěděla. Litovala jsem, že jsem nešla za Naoko rovnou, ale už se nedalo nic dělat.

Druhý den jsem se tedy celá nervózní dotáhla do školy, odkud jsme univerzitním autem jeli na policii. Absolutně jsem nevěděla ani kde to je, ani za kým jmenovitě jdu. Když se ke mně přitočil jakýsi mladý policajt, ani jsem si neuvědomila, že je to ten samý, který mě tuhle v noci chytnul. On a jeho zlý kolega nás zavedli do jakési chodby, kde byl trochu klid. Většinu času se tedy vykecávali s mým doprovodem, ale naštěstí jsem valné většině rozuměla. To kolo, co jsme si půjčily, bylo přeci jen ukradené. Patřilo bývalému studentovi Udai, který však už skončil a je zpátky ve své prefektuře. Protože místo krádeže a místo zapůjčení se lišilo, museli jsme s policajtama jet vyfotit, kde jsme to kolo našly. Takže jsem se projela policejním autem ke kolejím, tam jsem musela ukázat, kde bylo, policajti si to vyfotili a jeli jsme zpátky.
Ve výslechové místnosti jsme sepsali výpověď, následovalo focení (přesně tak, jak to znáte z amerických filmů - zepředu, ze strany...), odebrání otisků prstů a dlaní a vyplnění formuláře o zvláštních poznávacích znameních jako tetování, piercing, jizvy, prodělané operace atd. atd.
Nakonec mi řekli, že mě tedy stíhat nebudou, ale že u nich mám černý puntík a jestli ještě něco provedu, všechno to proti mně použijou.
Tehdy jsem si vzpomněla, že mi nefunguje světlo na kole, takže po návratu na koleje jsem vyhrabala baterku a izolepu a vytvořila si provizorní světlo. Přeci jen už jsem nechtěla nic riskovat.
Tolik moje (ne tak úplně) awesome zločinecká kariéra. Doufám, že tímhle už tahle kapitola skončila a že se nikdo nerozhodne se v tom zpětně znovu hrabat.