Fangirlení nad Kagiheya a další novinky z Utsunomiye

Byť se to zdá neuvěřitelné, stále ještě žiju. Arashi-mánie nepolevuje, takže stále zkoukávám staré díly VSArashi, HnA či AnS a samozřejmě pravidelně v pondělí a sobotu usedám před televizí, abych zkoukla nejnovější Kagiheya a Mikeneko Homese. Ale upřímně, to druhé sleduju jen kvůli Aibovi - dorama samotné mě nijak zvlášť nebaví a nejnadšenější jsem byla u minulé a předminulé epizody a to jen proto, že to byly ty, které se natáčely tady v Utsunomiyi.

*následující text může obsahovat spoilery na Kagiheya*

Kagiheya je ovšem jiné kafe - je to chytré, vtipné a velice zajímavé - sice většinou odhadnete, kdo je pachatelem, ale zůstává otázka, jak to sakra udělal, což mi přijde mnohem lepší než se "jen" honit za pachatelem. Uchvátilo mě to natolik, že jsem neváhala jít do knihkupectví a koupit si 590-stránkovou japonskou bichli, která byla předlohou - The Glass Hammer od Kishi Yuusukeho, kterou jsem v neděli zdárně dočetla. Příběh je stejný jako poslední dva díly doramy (takže teď vím, jak to příští týden, kdy je poslední díl, dopadne), ale přesto se to od seriálu dost liší. Zvlášť postava Enomota, což mě - přiznávám se - trochu zklamalo. Většinou totiž kniha bývá lepší než film, ale tady přestože je kniha velmi dobrá, uznávám, že dorama je lepší. V knize je např. Enomoto vykreslen jako rádoby obyč majitel krámku se zabezpečovacími zařízeními, který si za své služby nechává platit horentní sumy (a to i za předpokladu, že by to, nedejbože, nevyřešil). Jako chápu, zadarmo ani kuře nehrabe, ale Enomoto v podání Oh-chana je se svou zálibou v řešení tajemství mnohem víc "likeable" - připomíná mi tím totiž Sherlocka Holmese :)

A když už jsem u tohohle blábolení na téma Kagiheya, ráda bych se zmínila i o změně postavy Aoto Junko - ta seriálová je taková mile nešikovná a zcela závislá na Enomotovi, ale na druhou stranu je k němu velmi milá a vůbec se k němu dost má (Y U no end up together?); ta knižní mi přišla taková víc průbojná a samostatnější - ale zatím o Enomota žádný zájem :( (zato on ji pozval na večeři O_o) O postavě Serizawy se moc rozepisovat nebudu - v knize není a proti té seriálové podobě vůbec nic nemám - je to naopak velmi vtipné :D

Co mi na knize však vadilo nejvíc je fakt, že v polovině knihy se najednou přehoupne úhel pohledu a Enomoto a spol na nějakých 120 stránek úplně zmizí. Pravděpodobně by to nebyl takový problém, kdybych to dokonce i četla v nějakém čitelném jazyce jako je anglina nebo čeština, ale v té japonštině jsem z toho málem měla infarkt, jelikož napětí se najednou vypařilo a já stála před úkolem prodrat se těma stránkama bez jakékoliv motivace a navíc zmatená, kdo je kdo. Bála jsem se, že to nevydržím a odpadnu, ale nakonec jsem to překonala a teď jsem za to ráda. Jakkoliv bylo těch 120 stránek dlouhých a složitých, získala jsem důležitý náhled na život a myšlení jedné z hlavních postav. Díky tomu se vše krásně vysvětlilo, a i když vím, že ta postava byla pachatelem a chladnokrevně někoho zabila, nemůžu ho nenávidět - prostě měl jen v životě smůlu :( A v tomhle ohledu se kniha liší od doramy. Těžko říct, jestli nám i tam ukážou v příštím díle tuhle epizodu v životě pachatele, ale i kdyby ano, nebude to stejné. Přeci jen už nám byl pachatel představen a je vykreslen jako evil mastermind, který svede s Enomotem bitvu o to, kdo je mazanější. Takový však v knize vůbec nebyl. A proto jsem ráda, že jsem knihu dočetla dřív, než byl tenhle díl odvysílán. Horší to bude se zbývajícími dvěma knihami, jejichž příběhy jsem už nejspíš viděla, ale co se dá dělat. Uznávám, že tohle dorama se vážně povedlo (jen ještě připomínka k Oh-chanovu Enomotovi - trochu víc emocí by ho nezabilo. Ten kamenný výraz je možná ze začátku v pohodě, ale dost rychle se to ohraje a upřímně si nemyslím, že by Enomoto byl až tak moc zvyklý třeba na to, že na něj někdo míří pistolí - tam bych nějakou reakci očekávala. Nicméně jeho stydlivost v přítomnosti Aoto je děsně kjůt - a prakticky jediná příležitost, kdy se Enomoto zbaví té masky a použije obličejové svaly).
Ještě bych se chtěla zmínit, že soundtrack je naprosto úžasný a já ho pravidelně prostřídávám s písničkama od Arashi :)
Tak tolik ke Kagiheya (musela jsem se vypsat, chápete; normálně to nemám s kým probrat).

*konec případných spoilerů*

Jinak dnes tu máme tajfun, takže se zrušila dámská jízda, kde jsme měly sledovat Jane Eyre s holkama z kolejí a vedoucí z kavárny, kde makám. A včera jsem místo sledování Kagiheya vyrazila s lidma z kolejí na karaoke - bylo to poprvé, co mě tam někdo dotáhl, a to jen pod příslibem alkoholu. Bylo nás tam asi 8 (počet se průběžně měnil) a zatímco všichni zpívali známější i úplně neznámé písničky, já testovala nabídku nápojového lístku XD Po umešu a třech různých koktejlech jsem to ustálila na kahlúa milk, u kterého jsem vydržela až do konce (stihla jsem jich za ten večer 6). Někdo by mohl namítat, že karaoke bez zpívání není sranda, ale nenechte se mýlit - byla to sranda dost velká na to, abych chtěla jít znova. Trošku to tedy kazili lidi, kteří nevědí, kdy maj přestat chlastat (měli jsme válejícího se opilce, objímajícího opilce - a to jsem prosím nebyla já! - zvracejícího opilce i spícího opilce), ale za tu srandu vidět Kaihonga pokoušet se jet na kole, když vlastně ani není schopen stát rovně, to stálo. A musím poděkovat mým genům a žaludku, že mají se mnou takovou trpělivost - přestože jsem toho tolik vypila, byla jsem schopná jet rovně, v 6 ráno si jít lehnout a ve 12:50 stihnout hodinu korejštiny bez jakýchkoliv známek opice (jen se mi zatraceně chtělo domů a spát).

Za foto díky Thajce Min :)

A vím, že budu znít jako hnusná nepřející osoba, ale musím zmínit, že včera, když jsem se tak úžasně bavila, pila a vůbec byla ráda na světě, "slavil" soused narozeniny - tedy jestli se sezení o samotě ve vlastním pokoji bez jakékoliv vyhlídky na nějakou zábavu dá nazvat slavením. A já se mu v duchu škodolibě směju - já se na své narozeniny taky nehorázně nudila, zatímco on se bavil, a bylo to jen a jen jeho vinou, takže včera jsme to otočili. Tomu říkám karma :D

Z dalších zpráv - kvůli prezentaci závěrečných prací (kterou jsem mimochodem ještě ani nezačala a vlastně jsem ani neviděla svou vedoucí) nemůžu jít na koncert Sekai no Owari, což mě nebetyčně krká >.<

Nesehnala jsem lístky na Waku Waku Gakkó, co pořádali Arashi v Tokiu minulý víkend, což mě taktéž nebetyčně krká, a závistivě čtu reporty z akce a prohlížim fotky těch šťastnějšich. Nicméně se pokusím ještě jednou, tentokrát o lístky do Ósaky. Držte mi palce.

Tuhle jsme s Ósan, Mongolkou a klukem z Myanmaru vyrazili na yakiniku, ztratili se a skončili v malinké restauraci asi pět minut od kolejí XD

Dnes jsem se učila hrát shogi - začali jsme dětskou verzí s obrázky slonů a lvů a další havěti a mně se nějakým zázrakem podařilo vyhrát O_o

Máme tu tajfun. Je to hnus - leje, je tam vichr, a jak je nízký tlak, tak je mi blbě a nesmím moc vstávat, protože se mi točí hlava. Horší než kocovina >.< Ale Udai právě vydala zprávu, že kvůli tomu tajfunu se zítra a ve čtvrtek se ruší veškerá výuka! Lucky~ ^___^

V kuchyňce si pěstujeme novou plíseň. Říkám jí Ágnes. Má se čile k světu a prozkoumává hranice svého obydlí v podobě plastové misky :D

V sobotu odjíždím na 10 dní na Okinawu (záviďte :P). Vracím se 2.7. ale zůstávám přes noc v Tokiu, neboť 3. mám koncert Orange Range. Pak se vracím, ale 6. jedu zpět do Tokia na koncert Buck-Tick, večer pak (když Midorikawa-sama a JR Higaši Nihon dají) stihnu konec kolejní párty a 7.7. slavíme svátek Tanabata :)

Nechci to zakřiknout, ale nejspíš mi na konci července přijede návštěva z Čech. Už se těšíííííím :))

A na konec koťata:

Další víkend v Tokiu

Nejvíc mě na téhle cestě baví, že aniž bych si něco dopředu plánovala, vždycky se objeví nějaká příležitost něco vidět, něco zažít, někam jít. Jako moje víkendová cesta do Tokia.

Araši jsou všude!

Na sobotu jsem měla naplánovanou akci v Jokohamě - nějaký Tales of Festival event, kde měl vystupovat můj milovaný bůh Midorikawa Hikaru-sama. Myslela jsem si, že odpoledne se sbalím, vyrazím do Jokohamy a po akci se zase vrátím. Jenže asi ve čtvrtek jsem objevila, že jedna z mých oblíbených skupin - Sekai no Owari - má na neděli naplánovaný koncert v Tokiu a to zcela zdarma. Jelikož netuším, jestli se ještě na další jejich koncert dostanu, chtěla jsme tam samozřejmě jít. A aby toho nebylo málo v sobotu v 10 ráno se měly začít prodávat trička k 35. výročí NTV, na kterých se letos podílel Ó-čan z Araši. Jenže s ubytováním to vypadalo bledě - v sobotu se holt všichni rozhodli jet do Tokia a nikde nebylo jediné volné cenově dostupné místo.

Okinawa days v Sunshine City, Ikebukuro

Tak nezbývalo než se v sobotu ráno sbalit a vyrazit jen tak "na blind". Na Ueno jsem dorazila v 10, na stanici Tokyo, kde byl obchod NTV, jsem se dostala v 10:10. A pak už jsem jen odevzdaně prošla kolem několikametrové fronty až na konec, kde jsem se bez jakékoliv naděje zařadila. Moje vysněné modré tričko už bylo vyprodáno, a než jsem se dostala alespoň do poloviny, vyprodali mi i můj záložní plán - růžovou. Zbývala jen žlutá a já se modlila, aby alespoň ta na mě zbyla. Zbyla, takže jsem se s nadšením po téměř dvouhodinovém čekání vřítila na toalety, kde jsem se hned převlékla, abych mohla provokovat všechny, na které se nedostalo :D

Méďu to zmohlo :D

Akce v Jokohamě měla začít až v 16:30, takže jsem přemýšlela, co do té doby budu dělat. Nakonec jsem se vydala na Ikebukuro, kde jsem samozřejmě hned zapadla do BookOFF a odnesla si pár knížek. Pak jsem prolezla Sunshine City, koupila si tužku na oči a prolezla bazar BL cédéček, jestli tam nemají něco zajímavého. Pak jsem si všimla, že dost holčin vchází do podzemního obchůdku Mandarake, tak mi to nedalo a šla jsem být zvědavá. A vyplatilo se - krom stohů doujinshi, cédéček a asi miliardy obrázků všech možných idolů či mang jsem objevila i Araši koutek! Mé srdce zaplesalo a já si po dlouhém vybírání odnášela plakát Aiby. Sice jsem chtěla ještě prolézt dódžinši sekci, ale radši jsem to vzdala - bůhví jestli bych odtamtud ještě někdy vylezla (btw koutkem oka jsem zahlédla víc Ninoai dódžinši, než jsem věřila, že existuje - já myslela, že preferované dvojice jsou Ómija a Sakuraiba O_o).

Aiba-čan na mých dveřích <3

No každopádně jsem se tedy vydala přes Šinagawu do Jokohamy. Už jsem tam jednou byla, tak jsem věřila, že trefím. Jenže dostat se do Šin-Jokohamy nebyla taková sranda, jak jsem doufala, takže když jsem se konečně dohrabala k hale, už se téměř začínalo. Rychle jsem našla své místečko (nebyla to poslední řada!) a pak už jen slintala nad mým bohem a dalšími hosty jako Fukujama Džun (který s novým účesem vypadá jak korejský idol), Toriumi Kósuke, Hoši Sóičiró, Kojasu Takehito, Mijano Mamoru či Sugita Tomokazu.

Midorikawa-sama v černém, v modrém svetru Fukujama Jun,
nahoře v hnědých kalhotách Hoši Sóičiró

Celé to bylo zaměřeno na hry Tales of (doplňte si názvy jako Xilia, Destiny, Innocence atd), které jsem nikdy nehrála, ale upřímně - já tam fakt šla jen kvůli mému bohu. Event to byl dlouhý, Midorikawa-sama se zase pokaždé převlékal a já roztávala při pohledu na jeho úsměv a hlavně při poslechu jeho hlasu. Při závěrečném: "Anata no koto ga suki dža nai. Daisuki demo nai. Aišiteru jo!" jsem málem umřela blahem ^^ A celou dobu si tam cosi špitali s Hoši Sóičirem, s kterým tvořili ústřední dvojici v sérii Sukišo, kterou doteď miluju, každoročně v létě ji poslouchám a už jsem ji sehnala i na cédéčkách <3
Když jsem po 9 večer odcházela, držela jsem si všechny palce, abych sehnala nějaké místo, kde bych mohla strávit noc, protože do Ucunomije se mi vážně táhnout nechtělo. Usmálo se na mě štěstí a mangakissa na Šibuji měla volno, takže jsem poprvé strávila noc v místnosti 1,5 x 1 m s počítačem, telkou, kanapíčkem a free kafem. Měla jsem soukromí, vyspala jsem se a ráno jsem i stihla sprchu, takže se tenhle způsob přenocování stal docela oblíbeným.

Džimbóčo - čtvrť knihkupectví

Lehce po 8 jsem dorazila na stanici Tokio, kde jsem si šla odvážně vystát tu zatracenou frontu na trička znova, protože jsem to modré fakt chtěla. A i když obchod otvíral až v 10, už tam byla fronta. Tak jsme se na sebe s dalšími fanynkami usmály - "Tak vy taky? Já vám rozumím, pojďte k nám" - já vytáhla knihu a necelé dvě hodiny se snažila nepodlehnout snaze sednout si na zem. Naštěstí obchod otevřel asi o 20 minut dřív (zaplať pánbůh, vůbec jsem takovouhle obětavost u Japonců nečekala), takže jsem ukořistila trička a uvažovala, co dál. Ve 13 a 15:30 měly být ty koncerty Sekai no Owari, ale co do té doby? Tak jsem se sebrala a jela zpět na Šibuju, kde je úžasný BookOFF, který ovšem otvírá až v 11. Takže jsem se poflakovala kolem, zašla do H&M a pak zaútočila na knihy. Konečně jsem objevila pokračování Glass Hammer od Kiši Júsukeho s názvy Kicunebi no ie a Kagi no kakatta heja, podle kterých je natočeno Oh-chanovo dorama Kagiheja.

To jsou ta úžasná trika, která se vyprodala během 10 minut a internetový obchod jejich prodej raději vzdal,
protože takové přetížení ještě nezažil - to bylo úplně jak stag v den předzápisu XD

Jenže jsem prošvihla první koncert a musela dvě a půl hoďky čekat na ten druhý, přičemž jsem se potýkala s problémem, že jsem si nebyla jistá, kde to vlastně je - v okolí Tokyo Dome totiž bylo nějak moc akcí a najít tu správnou nebyla vůbec sranda. Nakonec jsem šla po vějířích - SnO totiž rozdávali vějíře zdarma, takže jsem sledovala proud lidí a našla to (bohužel vějíře došly, než jsem dorazila :(
Stoupla jsem si na most asi do druhé řady a zase četla. Myslela jsem, že to ty dvě hoďky nevydržím, ale nakonec jsem se přece dočkala a odměnou mi byla hned první Starlight Parade a docela dobré místo k vidění. Potěšilo mě, že krom jedné písničky jsem všechny znala :) Na konci si střihli nový singl Nemureru Hime a vyřádili se s bublifukem, takže jsem odcházela v povznesené náladě a slíbila si, že jestli bude koncert, půjdu na něj.

A na konec ještě jedna radostná zpráva - toulavé kočky, co tu oblejzaj kolem kolejí mají koťata!

A na dveřích máme krásný vzkaz:

"They will come to get you!!" XDD