Tuesday, 29 May 2012

English Training Camp aneb jak si kavi místo japiny zlepšuje anglinu

Je tomu asi měsíc, co jsem se nějakou nevysvětlitelnou náhodou stala asistentkou vyučující angličtiny. Můj úkol spočíval v tom, pokusit se rozmluvit (převážně) japonské studenty, pomáhat ji, když nemůžou najít to správné slovo, a vůbec jim pomáhat s anglinou. Každé pondělí jsem tedy po svém vyučování šla na jejich hodinu a společně s Ninou jsme se snažily plnit svou úlohu. Říkala jsem si, že zatímco se budu pokoušet pomáhat druhým, bude to dobrý trénink i pro mě. Navíc mi pomáhalo, že krom hromady neznámých Japonců tam chodí i mí známí jako Puji z Indonésie, Wu, Kaku a dalšími z Číny či Thitiporn-san z Thajska. Taky jsem byla vděčná za vyučující Morrison-sensei, která mě zná už z předchozích hodin a která je děsně milá, takže jsem se ani moc nebála mluvit.

Tématem vyučování byl připravovaný intenzivní tréninkový kemp, kterého jsme se účastnili ve dnech 24. - 27. května. Každý student ve skupině měl svou úlohu a s tím spojené povinnosti - např. Song master, který nás měl naučit pár písniček, Drama master, který se staral o provedení divadelní hry, Party master atd. Já jsem se držela tzv. Caretakerů, kteří měli na starosti bezproblémový průběh snídaní, obědů a večeří. S tím byl spojený i úkol postarat se o témata rozhovorů během jídel. Jinými slovy jsme každý měli vymyslet nějaké téma a otázky k němu, vytvořit cedule, které se pak daly na stůl, a donutit tak studenty bavit se anglicky. Já jsem samozřejmě přišla s tématem Knihy, které se ovšem ukázalo jako ne zrovna oblíbené... (aneb ztratila jsem všechny iluze o tom, že současná generace čte) :(
skupinka 5
Ještě před odjezdem jsme pak s Ninou pomáhaly naší skupince přeložit naší divadelní hru do ájiny a rovnou jsme vyfasovaly i role - já byla studentka Mrzimoru, Nina Totoro. Celá hra spočívala v tom, že do Bradavic přijeli noví studenti - krom Harryho, Rona, Hermiony či Draca se tam však vyskytoval i Ponyo či Kaonashi z Ghibliovek. Úkolem studentů pak bylo porazit Totora, jakožto nejsilnějšího tvora na světě. Představení to bylo velmi úspěšné a nakonec jsme i zvítězili v kategorii Nejlepší příběh :)

Problémem tohoto vyučování však byl nedostatek informací - studenti totiž dostali všechny informace v učebnici, na kterou jsme však jako asistenti neměli nárok, takže jsme vlastně vůbec nevěděli, kam pojedeme, co tam budeme dělat, nic. Tak jsem si ve středu večer prostě sbalila pár věcí a doufala, že nebudu potřebovat nic spešl. Ve čtvrtek v poledne se odjíždělo a k mému překvapení nás bylo přes sto a padly na to dva autobusy. Připomnělo mi to středoškolský výlet kdysi dávno před x lety. Po necelé hodině jsme dorazili na místo - a hned mi bylo jasné, že co jsem si nepřivezla, to nebudu mít - skončili jsme totiž kdesi na hoře v lesích a tři čtvrtě hodiny od nejbližšího konbini.

Dostalo se nám vysvětlení, jak to bude dalších pár dní fungovat a byly jsme roztříděni do pokojů. Nejhorší zjištění bylo, že tam mají japonský systém sprch - tedy společné a s ofurem, že budeme vstávat v 6 ráno a že maj neuvěřitelně stupidně důkladný způsob skládání povlečení. A ano, spali jsme ve futonech na tatami - pro mě to bylo poprvé. Na pokoji nás bylo 6, ale protože byl spojený s vedlejším, bylo nás vlastně 12. Po půl roce života o samotě to bylo jak rána pěstí - neměla jsem možnost být nikde chvilku o samotě.
ano, tohle kjůt stvoření je můj spolužák *-*
Koupelny jsem po prvním dni, kdy jsem tam umírala v přítomnosti dvou Japonek, vyřešila tím, že jsem tam chodila těsně před večeří; skládání povlečení a futonu jsem vyřešila tak, že jsem je prostě až do odjezdu neskládala. Jen to vstávání v 6 ráno jsem prostě nijak obejít nedokázala. První den jsem vypadala jak zombie, ale pak nám milosrdně věnovali kafe a díky přídělu 5 kafí za den jsem byla schopná fungovat. Vyučování bylo zajímavé, zvláště hodiny, které se věnovali tématu shánění práce v Japonsku. Nakonec mě to inspirovalo k tomu, abych udělala ten krok vpřed, kterého jsem se furt bála, a požádala jsem o vstup do  studentského klubu tzv. sákuru - go sákuru, abych byla přesná (zatím bez odpovědi, ale nepřestávám doufat). Večer jsme pak trávili ve společenské místnosti, kde k mé radosti měli hry go, shogi či othello - konečně jsem si po pár letech mohla opět zahrát go a naučila jsem se i othello, které mě zaujalo už tehdy, když to hrál Sho a Nino ve speciálu VS Arashi.

Druhý den nás čekala tzv. Walk Rally, což byla vlastně taková procházka spojená s plněním úkolů. Sice pršelo, ale cesta měla trvat jen 15 minut, tak se nakonec stejně konala. Puji jako jedna z organizátorek nám tvrdila, že se nejde ztratit. Takže to skončilo tak, že všechny týmy zabloudily XD My byli ztraceni jen hodinu a třičtvrtě, skupinka Táni tam trávila 4 hoďky... Po příchodu jsme byli všichni mrtví, já padla na futon se sluchátkama na uších a hodinu o sobě nevěděla. Třetí den pak bylo již zmíněné divadlo, kde jsme se vyblbli, a večer pak párty. Škoda jen, že se nepřeskočily všechny ty hry a nešlo se rovnou k té muzice (kterou nám pak jeden z profesorů vypnul, protože chtěl spát -_-). Nikomu se nechtělo spát, tak jsme nalezli do společenské místnosti a bavili se až do rána. Já to teda zatáhla už v půl třetí, ale pár lidí spalo jen hodinu a to ještě na sedačkách či na zemi místo v pokojích. Ráno pak bylo samozřejmě mrtvo, lidi usínali skoro i ve stoje a ještě ke všemu nám sebrali kafe.
ráno po propařené noci XD
Nakonec musím uznat, že to byla docela sranda - aspoň jsem unikla té věčné nudě tady. Přestože jsem se příliš neseznámila s dalšími Japonci, zlepšovala jsem alespoň vztahy s Číňankama. Smutný bylo, že to byla jedinečná příležitost mluvit s pravými Japonci - a my nesměli používat jinou řeč než angličtinu -_- Trošku mě mrzí, že tím naše hodiny angličtiny skončily - některé lidi jsem si dost oblíbila, ale teď nemám šanci je potkávat :-(

fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/English_Training_Camp/

Saturday, 19 May 2012

Do školy i v sobotu - a dobrovolně!

Občas mám pocit, že při mně stojí všechna božstva, a Japonsko se pro mě stalo zemí splněných snů. Už jen to, že tu jsem, je zázrak. A jako by to nestačilo, tak jsem měla šanci jít na koncerty svých oblíbených skupin, koupit si hromady knih, vidět boha Midorikawu-sama... a vidět Aibu-chana z Arashi!

Víte, jak jsem se minule zmiňovala, že byl v Ucunomiji, ale já se zrovna poflakovala v okolí Tokia, tak jsem ho propásla? Tak tenhle čtvrtek jsem měla šichtu v kavárně a přišla nám tam nějaká ženská, co tu organizuje zdejší kulturní akce. A protože nám tam právě vyhrávalo moje cédéčko Arashi a dáma si všimla, Naoko (vedoucí) jí prozradila, že jsem fanynka. A tahle milá paní se jen tak mimochodem zmínila, že Aiba-kun bude na Udai natáčet svou doramu Mikeneko Holmes no Suiri i tuhle sobotu.

V sobotu jsem sice byla dohodnutá na nákupech, ale čert vem nákupy - mám možnost vidět Aibu! Tak jsem vše zrušila a nemohla se dočkat. Včera jsem si uvařila bentó a připravila se na dnešní celodenní stalking. Chtěla jsem sice vyrazit už na osmou, ale nakonec jsem se vyhrabala až v půl 9. Jakmile jsem došla do školy, bylo mi jasné, že už TO začalo. Všude postávaly skupinky dívčin, které ovšem svým věkem ani zdaleka nepřipomínaly vysokoškolačky. Upřímně, byla jsem jedním z nejstarších čumilů. Chvilku jsem brousila kolem a marně vyhlížela, kde je můj idol. A pak se mi povedlo něco naprosto nečekaného - dostala jsem se přímo na plac! Natahovala jsem krk, kde že ten Aiba-kun je, a najednou jsem ho zahlédla - byl naprosto nenápadně asi 5 metrů ode mě!
Aiba-kun obhlíží plac
Jenom jsem zírala a myslela jsem, že se mi to snad zdá. Ale nezdálo - nachomýtla jsem se zrovna ke scéně, kde Katayama a Ishizu poslouchají vysvětlení nějaké ženské a sledují skupinku dívčin na lavičkách, takže jsem Aibu viděla fakticky zblízka, a dokonce ho i slyšela. Tuhle scénu točili několikrát, ale pořád to nebylo ono. Aiba-kun si pak šel na chvíli sednout a já byla vyhozena. Ještě chvilku jsem stalkovala zpovzdálí, ale pak nás vyhnali úplně. Tak jsem si odskočila koupit lístky na koncert Orange Range, a když jsem se vrátila, s nadšením jsem shledala, že se štáb přesunul naproti knihovně.
Katayama a Ishizu zahlédli něco podezřelého
Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná, že jsem Udaijský student - mávla jsem kartou jako by to byla kouzelná hůlka a dostala privilegium uhnízdit se u okna v druhém patře, odkud jsem mohla slintat blahem. Nejdřív jsme s dalšími přítomnými (přišlo mi vtipné, když se ke mně jedna Japonka přitočila a ptala se, co se to tu točí, a já - jediná cizinka široko daleko - jí pohotově sdělila, že to je Aibova dorama - nemůže mi upřít informovanost XD) sledovali scénu, kde nějaký doktor vybíhá z budovy a zastavuje jakousi ženskou, a pak přišel konečně na řadu zase Aiba-kun. S Ishizuem přikrčeně běželi okolo budovy, když tu se Katayama zastaví, narovná se a zahledí se dovnitř. Pak Ishizuovi něco řekne a oba vběhnou dovnitř. Tuhle scénu jsem viděla alespoň 10krát. Tou dobou bylo už poledne, venku děsivý pařák a Aiba-kun v saku. V přestávkách ho museli ovívat dvěma vějíři, ale Aiba se i tak dál usmíval a choval se děsně příjemně. Asi v půl druhé po dalších záběrech kdesi v budově si konečně sundal sako a jen v bílé košili se chvilku poflakoval venku, než pro něj přijelo černé auto s tmavými skly. To byla pauza na oběd, tak jsem si skočila koupit vodu a najíst se, ale než jsem vůbec stihla dojíst svoje malinké bentó, už nás zase vyháněli. Zalezla jsem opět do knihovny, kde jsem ještě další hodinu sledovala štáb a občas zahlédla teď už známé hnědé boty a kalhoty se záložkami.
Nikdy jsem nemilovala zoom svého foťáku tak jako teď XD
Nakonec Aiba-kun opět nasedl do auta, ale ještě předtím se, ač určitě strašně unaven, na nahromaděné davy fanynek usmál a zamával jim - a venku propukl povyk. Vylezla jsem před knihovnu a sledovala odjíždějící auto, zatímco Aiba ještě stáhl okénko a naposledy zamával - a fanynky opět propukly v jásot a provoz neprovoz ještě běžely za jeho autem.

Upřímně nevím, který sen by se mi (snad krom koncertu Arashi) ještě mohl splnit - splnily se mi totiž všechny, co jsem kdy měla :)

Tuesday, 15 May 2012

Koncertní víkend

(Ano, uvědomuju si, že jsem přestala psát - jsem příliš pohlcená v Arashi-mánii. Pokusím se to napravit, ale moc nadějně to nevidím...)

Původně se měl v Japonsku odehrát pouze jeden jediný koncert Lady Gaga. Jenže ten byl vyprodán snad ještě před začátkem prodeje lístků, protože i když jsem přesně v 10 byla u terminálu, lístky už nebyly. Naštěstí si manažeři řekli, že jeden koncert je málo a že z těch Japonců vymámí trošku víc jenů - a přidali další dva koncerty. Tentokrát jsem měla víc štěstí a ukořistila si lístek. Nechtěla jsem věřit svému štěstí! A aby toho nebylo málo, na následující den připadl koncert Orange Range.

Takže program na sobotu 12. května byl jednoduchý - sehnat si ubytování, abych se večer měla kam vrátit, a jít na koncert. Sice jsem hledala ubytování přímo v Saitamě, ale protože si to nemůžu rezervovat předem (Visa je totálně useless), tak jsem se rozhodla jít na jistotu a jela přímo do Tokia. Pak jsem nastoupila do stejného vláčku, jakým jsem přijela, a jela tři čtvrtě hodiny zpátky - tam někde je Saitama. Opět jsem nemusela hledat cestu - fanoušků bylo tolik, že se sotva vešli na nádraží. Do Super arény jsem se dostala asi hodinu před začátkem, kde to mezitím roztáčel jakýsi DJ (a po dlouhé době to byl dokonce i dobrý dj, ne to co maj v Basqu, kam chodím tancovat). Nejvíc mě překvapilo, že mi nechali foťák. Na to jsem koukala jak z jara - vždycky mi ho totiž seberou. A co víc, sice mi těsně za zády stála ochranka, ale vůbec jim nevadilo, že jsem během koncertu fakt fotila O_o
A ještě jedna věc - tohle byl první koncert, kde lidi před pódiem fakt stáli - většinou jsou všude místa k sezení.
Na rozdíl od ostatních koncertů začala Lady Gaga s mírným zpožděním. Na pódiu se objevil obří hrad, který se v náhodných intervalech otvíral a odhaloval dlouhé schodiště a hradby. Z hradu vyšel průvod tanečníků s Lady Gagou na opravdovém koni a udělali si kolečko okolo části diváků. A pak už jsme slyšeli první tóny Born this way.

Krom téhle pecky jsme se dočkali i dalších hitů jako Just dance, Poker face, Alejandro, Telephone či Judas. Lady Gaga se na každou písničku objevila v novém oblečení, což bylo sice vizuálně děsně zajímavé, nicméně aby měla čas se převléci, mizela z pódia ještě před skončením písně a chvílema jsem měla pocit, že je víc v zákulisí než na pódiu. Taky měla potřebu si s fanoušky promluvit, u čehož si nejsem jistá, jestli se to setkalo s tou správnou odezvou. Přeci jen Japonci a angličtina... uznávám, že jsem nebyla ani zdaleka jediný cizinec v publiku, ale stejně... Nicméně zněla velmi příjemně (pokud nás zrovna nenabádala "don't give a fuck!") XD Mimo jiné se projela i na motorce (která měla zabudovaný klavír), nechala se unést a její polonazí tanečníci se k sobě úžasně měli *-*
Ale musím si postěžovat na fanoušky - říkala jsem si, že když bude tolik fanoušků, budou i reakce na vystoupení obrovské - jenže ouha. Potlesk netrval nijak extra dlouho, žádné výkřiky z řad diváků, na které jsem zvyklá z ostatních koncertů, a můžem být rádi, že jsme dostali přídavek, protože za ten závěrečný potlesk jsme si to rozhodně nezasloužili.

Jak jsem se zmiňovala na fejsu, tohle byl ten nejpodivnější koncert, na kterým jsem byla. Bohužel mě po koncertu čekala ještě dvouhodinová fronta na tričko, kde jsem krásně mrzla, takže když jsem se konečně vrátila na hostel, byla jsem totálně mrtvá.

Zbytek fotek z koncertu zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/12.5.12_Lady_Gaga#

Druhý den jsem vypadla v 11 a čekaly mě 3 hodiny flákání, než mi pojede vlak. Jenže co v Tokiu dělat, když si nemůžete ani nic koupit (tím samozřejmě myslím knihy - já a Book OFF jsme si prostě souzeni XD).
Tak jsem se prošla po Asakuse a zapadla do kavárny, kde jsem si četla. Ve dvě mi jel vláček kamsi do Gunmy, což je kupodivu druhá odnož Ucunomijské linky. Tam kdesi v Gunmě jsem po dvou hodinách přestupovala na místní osobáček, který tolik lidí neviděl nejspíš od svého založení. Když jsem pak vystoupila kdesi téměř v polích, musela jsem se smát (i když trochu hystericky). Kdyby tam nebylo tolik lidí, kteří očividně směřovali na stejný koncert, asi bych si myslela, že jsem tam špatně. Jenže jsem byla správně. A abych vám přiblížila, jak moc velký venkov to byl, tak se musím svěřit, že k hale jsem musela jít pěšky, protože autobus tam jezdil jednou za hodinu (a to jen do 6 večer). Tak jsem šla obě cesty pěšky - 40 minut! Cestou jsem lehce umírala hlady, jenže nikde žádný kombini, natožpak supermarket. No ale nakonec jsem to dokonce i našla - davy mladistvých s ručníkama OR kolem ramen u haly byly dost dobrým důkazem.
Tak jsem si nechala sebrat foťák, koupila si tričko a šla hledat místo k sezení. Hala to byla oproti Saitamské super aréně fakticky malinká - téměř venkovské divadlo XD Na druhou stranu to bylo děsně fajn, protože jsem konečně jednou viděla kapelu zblízka, aniž bych musela mít dalekohled nebo obrazovky nad pódiem. Jen mě trošku znervózňovalo, že většina fanoušků je mladších než já a že většina už měla trička z koncertů z předchozích let - já tu kapelu poprvé slyšela v 16 na střední - kolik tudíž muselo být těmhle? O_O
Ale zpět ke koncertu - musím se přiznat, že jsem to nejnovější album Neopop ještě neslyšela, takže velká většina písní mi byla neznámá. Přesto se to dobře poslouchalo, bavilo mě to a atmosféra nemohla být odlišnější od koncertu z předchozího dne. Pro přídavek jsme tleskali tak dlouho, že mi málem upadly ruce, ale vyplatilo se to, protože přídavek byly jedny z nejznámějších hitů - Ishin Denshin, Hana, Walk on, Shanghai Honey. Kluci se během těch dvou a půl hodin občas zastavili a pokecali, jen Yamato byl oproti předchozímu koncertu nějaký zamlklý. Na konci si to však vynahradil a ještě po odchodu ostatních členů si s náma povídal. Nemohla jsem odcházet s lepším pocitem :)
Jenže koncert skončil déle než jsem předpokládala a já nevěděla, kdy mi jede vláček. Čtyřiceti minutovou cestu jsem zvládla za 20, jenže na nádraží na mě zírala cedule, že další vláček jede za 50 minut... Tak jsem si sedla, napsala Mirovi, aby mi vyzvedl papíry na pondělním vyučování, které jsem rovnou vzdala, a vytáhla jsem knihu. Bohužel jsem vláčkem musela až do Ómije, která je asi 40 minut od Tokia, přestoupit na druhou linii Ucunomijské linky a zpátky do Ucunomije. Koncert skončil lehce po 8, ale já se domů dohrabala až po půl druhé. Na nádraží jsem se sice dostala už v půl jedné, ale parkoviště pro kola zavírá v půlnoci, takže jsem musela jít pěšky... Ranní vyučování bylo bez šance, ale čert vem školu - víkend to byl skvělý!

Tohle vyprávění má ovšem jednu stinnou stránku - v sobotu večer jsem se dozvěděla zdrcující zprávu. V mé nepřítomnosti se totiž na Ucunomijskou univerzitu dostavil Aiba-chan z Arashi, aby tu natočil nějaký pořad! Když jsem se to dozvěděla, měla jsem chuť jít si skočit z nejbližšího mostu. V poslední době jsem v těžké fázi fangirlingu a bohužel to vypadá, že se koncertu nedočkám. Nejspíš jediná příležitost vidět Aibu-chana a já ji propásla!! A co hůř - on tu byl oba dva dny! Zannen TT___TT