Sny, co se mění ve skutečnost

Kavi má ze sebe momentálně velmi dobrý pocit. 

Před třemi týdny se totiž stalo něco, co jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Jistě si pamatujete, jak jsem se kdysi dávno v březnu zmiňovala, že jsem psala test a pak jsem byla i na pohovoru  pro získání vládního stipendia na roční studium v Japonsku (jestli si to nepamatujete, tak šup do březnových příspěvků).

Teď mi psali z ambasády, že jsem prošla a berou mě! Nejdřív jsem si myslela, že jde o administrativní chybu - přeci není možný, aby takový tele jako já mohlo jet kamkoliv jinam než do Olmu. Moje domněnky podpořilo i to, že tři následující týdny se nic nedělo. Tak jsem si říkala, že to byl blbej vtip, a připravovala jsem si vajíčka, která bych v záchvatu vzteku házela na ambasádu.

Ale tohle úterý mi psali znova - čeká mě Utsunomiya Daigaku.

Což je skvělý i proto, že tam budu se spolužačkou Ninou, takže kdyby něco, budu mít podporu a případnou pomoc. Upřímně si to ale stejně pořád nepřipouštím a nedokážu si to moc představit. Rok. V cizí zemi. Naštěstí existuje internet, tak si nebudu připadat od všech tak odříznutá (krom matky, která na netu neumí, a tudíž s ní celý rok nebudu mluvit a budu spoléhat na staré dobré dopisy). Ale bojím se toho. Hodně.

Dneska jsem byla na velvyslanectví, odevzdala přísahu, že stipendium nezneužiju, a zároveň si podala žádost o vízum. Byla celkem sranda, že všichni věděli, kdo jsem a co chci XD Najednou jsem si aspoň na moment připadala spešl :3

Samozřejmě to ale obnáší spoustu věcí, které se musí vyřídit. Musím si přerušit studium (až po tom, co se k němu příští týden zapíšu), zrušit koleje, zjistit, co mám dělat s pojištěním, letenkama, kolejema, rozvrhem... oh my, what am I gonna do?

Sbohem civilizace

Tohle léto je vážně ve znamení cestování. Nejdřív Londýn a teď další cesta, tentokrát o poznání méně zajímavá a zábavná - cesta na venkov. 

Každoročně tam jezdím na odvykačku od netu a zároveň to využívám jako intenzivní čtecí týden až dva. Obvykle přečtu tak 5 - 7 knih, což se mi běžně za tak krátkou dobu moc nepovede (ano, internet je fajn a všechno, ale je to taky metla lidstva). Letos jsem tak troufalé plány neměla - stačila mi jedna jediná kniha a stejně jsem ji za ten týden nedočetla (pohybuju se na straně 400 z cca 570). Tentokrát jsem totiž s sebou vzala knížku ハリー・ポッターとアズカバンの囚人 aneb HP a vězeň z Azkabanu v japonském podání. A světe div se, čte se to celkem příjemně (ale pomalu). Měla jsem pro výběr zrovna téhle knihy dva důvody. Za prvé to potřebuju nejpozději do září vrátit na katedru, protože pak už nebude příležitost, a za druhé když na mě šly všechny ty depresivní myšlenky, jak jsem blbá a nic neumím, stačilo si říct, že přece čtu knihu v japině, tak asi tak blbá zase nebudu. Docela to i fungovalo. Docela, ale ne zcela. 

Abych přišla na jiné myšlenky, hodila jsem si do trosky kus namluvené HP povídky A Year Like None Other od Aspen in the Sunlight, kterou nadevše zbožňuji a i přes její rozsah (cca 1200 stránek) jsem ji četla dvakrát (zatím). A Claudia Mastroianni ji čte tak neuvěřitelně procítěně, že se v oblíbenosti dostala hned za Midorikawu-sama, což je obrovská pocta. Bylo ovšem lehce schizofrenní sledovat dvě úplně odlišné HP linie - v jedné se Harry se Snapem nesnáší a v druhé se postupně stávají rodinou. 

Díky tomu všemu jsem i letos návštěvu příbuzenstva přežila. Jen ještě několik poznámek:

• Ne, ani to, že je léto, neopravňuje televize, aby vysílaly tolik westernů.
• Naopak chci poděkovat, že množství válečných filmů stáhly oproti loňsku na minimum a ještě je vysílaly tak pozdě :)
• Jestli ještě jednou uvidim Bourna, exploduje mi mozek a ohodím vám celou stěnu. Přece si nechcete přidělávat práci, že ne?
• Viděla jsem už hodně reakcí na obor, který studuju, ale ještě nikdo nedostal záchvat smíchu O_o
• Jestli obracíte oči v sloup při informaci, že jdu studovat na magistra, co budete dělat, až vám řeknu, že chci pokračovat na doktorát?
• Pravopis mě baví. Tečka.
• Sousedi maj traktor. Osnovala jsem plány, jak se ho zmocnit, než jsem přišla na to, že to není můj milovaný traktor Yuki, nýbrž Zetor :(
• Křižák je sice hezký, ale odporně velký pavouk. Ne, to si škrtněte - je to monstrum *brr*
• Zdá se mi nějak víc snů, než bývalo zvykem. Na jednu stranu je to fajn, jelikož se mi konečně zdálo, že jsem potkala Sylvu, na druhou stranu mě stihli i vykopnout ze školy... -_-

Tak to je snad už opravdu vše k mým zážitkům z venkova. Příští kapitola z cest bude mít název "Olomouc aneb jak si Kavi vyžebrala diplom a zapsala se asi tak na dva týdny k dalšímu studiu." 

お楽しみにしていて＾＾