V úterý jsem měla státnice na anglistice. Fakt jsem se na ně učila - cca 12 dní, jelikož 2 dny jsem nehorázně proflákala. Jeden z těch dvou dní byla sobota, kdy holky slavily narozeniny Yoochuna z DBSK, tak jsem si řekla, že se na chvilku stavím. Z té chvilky pak byl celý večer, vína bylo víc, než jsem byla schopná ustát a po pár hodinách jednostranné konverzace v japině jsem tam i usnula (škoda, tehdy se zábava začala zajímavým způsobem zvrhávat). Rozhodně to byla největší dámská jízda, kterou jsem kdy zažila.
Další den jsem si řekla, že se už fakt začnu pořádně učit. Jenže 81 otázek, z nichž ani jednu nemáte vypracovanou, je přeci jen trochu moc na naučení za tak krátkou dobu. Projela jsem tedy literaturu, zejména tu britskou, a modlila se, abych si vytáhla Lake poets (Wordsworth, Colleridge, Southey). U morfologie jsem si řekla, že na zkoušce jsem byla už třikrát, tak si něco pamatovat musím. Fonetika mě vždycky bavila, tak jsem si dala jen půlhodinové opakování celé látky a doufala, že si z ní něco vytáhnu. Lexikologie ...je takový zvláštní cosi, u kterého nevíte, co s tím, takže jsem si to jen přečetla a řekla si, že tohle si za žádnou cenu nevytáhnu.
Oproti japonským státnicím mi před těmahle bylo fakt špatně. Zvažovala jsem, že tam snad ani nedolezu. Zachránilo mě snad jen vědomí, že mě má přijít podpořit Sylva a že by mě vlastnoručně uškrtila, kdybych nedorazila. Opravdu přišla, což mě přeci jen uklidnilo a do třídy jsem pak vcházela už naprosto smířená s tím, že to hold nějak dopadne. Vždycky jsem si říkala, že je lepší jít mezi prvníma a mít to hned za sebou, ale teď jsem šla poslední a nijak mi to nevadilo.
Vytáhla jsem si přesně to, co jsem nechtěla - 30. léta v americké literatuře (Steinbeck, Miller) a pasivum. Celou přípravu jsem se chytala za hlavu a opakovala si, že tohle nedám ani náhodou. První jsem šla na lingvistickou část. Kupodivu mě nezkoušel Jonáš, jak jsem čekala, ale doktorka Šimáčková, strašně příjemná vyučující fonetiky, kterou jsem ale na moc předmětů neměla. Za to, co jsem tam povídala a hlavně za ten způsob (věta, dlouhé ticho, věta) by mě asi kdokoliv jiný vyhodil. Ale ona se snažila mi pomáhat a nakonec ze mě přeci jen něco dostala.
Pak přišla na řadu literka. Ze 4 jmen jsem dvě vůbec neznala, a zkoušející byl navíc rodilý mluvčí, který těsně přede mnou vyhodil jednu dívčinu, takže se svou pseudoangličtinou jsem prostě neměla šanci. Jenže on mi očividně rozuměl a než jsem měla vůbec šanci dostat se k těm dvěma neznámým jménům, řekl, že dobrý a přešel na četbu. Měla jsem Frankensteina. Toho jsem dokonce i četla. Takže jsem to dala dohromady, on byl spokojen, ale protože to dívčině na lingvistický části trvalo dlouho, rozhodl se projet můj seznam četby a ptát se i na další díla. Trnula jsem hrůzou, že vybere něco z toho, co jsem ve skutečnosti nečetla, ale Midorikawa-sama stál při mně a já měla štěstí. Nakonec jsme se dostali až ke smyslu života v novodobé společnosti a tak a byla to celkem sranda.
Dala jsem to za 2. Takovou radost si nedokážete představit. Po tom, co mi tři lidi z anglistiky tvrdili, že nemám šanci, a jedna mě dokonce poslala k psychiatrovi. Nevěřila jsem tomu, že bych to kdy dokázala. Hned jsem letěla na Kas, abych to řekla Sylvě a B-sensei. Obě byly rády, W-sensei jen prohlásil, že to věděl (a kavi v duchu jásala, protože takovéhle sdělení se rovná pochvale) :3
Druhý den mě čekala obhajoba. Jelikož jsem měla navrženou stejnou známku, neviděla jsem to nijak tragicky. Asi v půlnoci jsem si řekla, že bych tu obhajobu třeba i mohla sepsat, na otázky jsem se koukla až to ráno. A bylo to naprosto v pohodě - mluvila jsem, prý to i dávalo smysl, na otázky jsem jakž takž odpověděla a to i na W-senseiovu, která byla trochu mimo téma^^ To víte, Sóseki je prostě můj miláček a kdyby nebyl 95 let mrtvej, vzala bych si ho <3
Takže jsem dostala za 1 a stala jsem se titulovaným Blbcem :D
Nikdy jsem nevěřila, že se mi to povede. Říkala jsem si, že mě jednou prostě vyhodí, jiná alternativa neexistovala. A najednou tomu tak není. Dokončila jsem školu. Mám titul. Jenže ani tahle radost mi dlouho nevydržela. Dnes, po pouhých třech dnech, si začínám říkat, že jsem vlastně k ničemu a nic neumím. Nechápu, jak jsem si kdy mohla myslet, že mi japonština jde. Proč jsem si vlastně půjčovala toho Sósekiho v originále, když ho určitě nezvládnu přečíst?
Příští týden mám přijímačky. Jen na anglistiku, na japině mě berou rovnou. Nechápu proč, když jsem tak blbá. Docela se toho úterka bojím - co když mě nevezmou, co budu dělat? B-sensei mi pomohla vymyslet, co jim mám napovídat. Doufám, že to bude fungovat. I když vím, že mi to nejde, vejška mě baví. Japina mě baví. Chci se jí věnovat, pokud to bude jen trochu možné. Třeba se ji i jednou naučím.