Když je štěstí unavený, sedne si i na vola

Léto se chýlí ke konci...
...a já si konečně našla brigádu *potlesk prosím* Jestli prahnete po Zlatých stránkách, navštivte mě za týden na Hájích - budu tam vyčuhovat z davu v úžasném žlutém tričku XD
Ale aby to nebylo tak jednoduché, potvrzení o studiu mi končí den předtím, než začínám brigádničit *kyselý xicht* Tak po uvážení všech alternativ jsem dospěla k závěru, že v úterý si udělám menší výlet do Olmu a zpět. Docela by mě zajímalo, jestli dokážu zaměstnance ČD přesvědčit, že jsem studentka, ale že jim opravdu nemůžu ukázat potvrzení, protože si pro něj teprve jedu (kdo kruci vymýšlel tenhle systém vydávání potvrzení až od 1.září? Uprostřed prázdnin...).
Každopádně se mi trochu zlepšilo rozpoložení mysli, ale ne o moc. Teprve potřetí v životě se netěšim do školy (ty předchozí dva případy byly přechody na novou školu). Není na co. Nějak si ten rok nedokážu představit a děsim se tam v září nastoupit. Možná to nebude tak zlý, možná to půjde, ale nejspíš to nebude takové jako loni. Možná to bude... bezvýznamný. Nesmyslný. Zbytečný.
Prázdný.
Co si jenom sama počnu?

Léto desu. Ókii nuda desu.

Asi mi začíná hrabat.
Komu taky ne - po víc než měsíci nic nedělání. Sháněla jsem brigádu, ale bez úspěchu. Bez praxe, bez možnosti pracovat dlouhodobě, bez jakýchkoliv zvláštních schopností. Jinými slovy, bez šance. Teprve v takových chvílích si uvědomuju neexistenci svého společenského života. Není kam jít, není s kým se sejít, není s kým si pokecat. Kdyby nebylo netu, byla bych kompletně odříznuta od světa. Takhle aspoň zjišťuju, co kdo dělá, i když do rozhovorů se nepouštím. Není si co říct.
Včera jsem se pustila do úklidu poliček s učením. Rozhodla jsem se všechny sešity, učebnice a další věci ze základky a gymplu hodit do krabic a poličky obsadit skriptama. Rukama mi prošlo neuvěřitelné množství matematických příkladů a já si uvědomila, jak mi ta matika chybí. Skoro mám chuť ty sešit z krabice vytáhnout a začít si počítat. Skoro. Ale v hloubi duše vím, že to nikdy neudělám. Nemá to cenu - matiku už nikdy nevyužiju. A to mi přišlo strašně líto. Až jsem začala přemýšlet o tom, jestli jsem před rokem neudělala chybu. Neměla jsem radši jít na geografii a rochnit se v matice a zemáku? To už asi nikdy nezjistíme, že? Kde bych teď asi byla? Co bych si asi říkala, když bych se koukala na anime a slyšela všechnu tu japonštinu? Litovala bych, že jsem nešla do Olmu? Cítila bych se užitečnější, že studuju něco prospěšného? Lidé se mě ptají, co chci s japinou dělat, ale já nevím, co jim odpovědět. Nevím, co chci, krucinál, dělat! Jsem tak defenzivní, protože cítím, že jsem udělala chybu, že jsem měla jít na něco praktičtějšího?
 V doslovu novely Na vlnách vysvětloval překladatel, že hlavní hrdina je nucen si vybrat mezi idealistickým, naivním způsobem života a praktičtějším, účinnějším. Hrdina je ovšem chytřejší než já - vybral si praktičnost. Já jsem příliš konzervativní, nicméně naivní až hrůza. Asi se na mě podepsal dvoutýdenní pobyt na venkově s příbuznými, kde jsem neustále slyšela "Mělas jít na ekonomku", ale začínám pochybovat o smyslu toho všeho. Nechci být negativistická, ale nemá to cenu, nikam to nevede. Nikdy nic nedokážu. Nic ze mě nebude. Nikdo si mě nezapamatuje. Nikomu nezlepším život. Nejsem nic. A nikdy ničím nebudu. Vždyť nemám ani to zatracený téma na bakalářku.
Je mi dvacet a nic jsem nedokázala. Nejsem schopná se postarat ani sama o sebe, co teprv o mamku. Nezajistím jí lepší život, který si zaslouží. Nejsem dobrou dcerou.
Mrzí mě to...