Dodělávám

nálada:  co poslouchám: sama sebe

Existuje vůbec den, kdy bych se neztrapnila? Jestli jo, tak dnešek to zaručeně nebyl. Ale vezmem to popořadě.
Minulou sobotu jsme s mamkou vyrazily na další nákupní den - to je vždycky horor, jelikož nesnášim nakupování. Ale tentokrát jsem to nějak zázračně přežila - zastavily jsme se totiž i v Lucerně, kde byl zrovna Japonský den - ukázky ikebany, kimon, troška kaligrafie, nějaká ta ochutnávka a skládání origami. Já, neprůbojná, jsem se tak plácala kolem a fotila si ikebanu (případně jednoho moc pěknýho Japonce, co si tam hrál s papírovejm jeřábama), mamka, ta průbojná, všude byla, všechno viděla, a odkud to šlo, i něco přinesla.
Když už jsem tam byla, tak jsem taky byla ukecána do toho, abych si koupila lístek do kina (o filmu vám něco povim příště), a koho nevidim - kluka, co byl na dni otevřenejch dveří na FF (samozřejmě jsem ho potkala i ve středu v kině, mám to ale štígro *úšklebek*).
Kromě lístku do kina jsme konečně sehnaly zimní boty, flashku atp.
To byla sobota. Pak následovalo utrpení v podobě všech možných testů, než nadešla středa (po víc jak dvou letech jsem šla do kina, představte si to! jenže jsem se vybodla na matiku a ze čtvrtletky jsem dostala dvojku =(
No, a konečně dnešek. Horor už od rána. Nejdřív jsem zas byla tasená k tabuli o matematickym semináři (já mám pocit, že mi ta tabule ruší myšlení; kdykoliv jsem u ní, nic nevymyslim), pak jsem jako magor přepisovala maturitní otázku Moje kulturní zájmy, kterou se mi povedlo napsat na 4 strany (jak jsem to dokázala, netuším, ale určitě nikoho nepřekvapí, že jsem psala o japonský literatuře 20. století). Pak mi hrozilo zkoušení ze špániny, ale tomu jsem se vyhla - bohužel se to neobešlo bez podivných poznámek profesora k mý ubohý žvejkačce, kterou jsem si nalepila na obal sešitu, abych mohla líp mluvit (stejně jsem mlčela). Co sakra má proti mý žvejkačce?! No nic; potom jsem narazila na holku z nižšího ročníku, kterou jsem potkala v tom kině, a chtěla jsem s ní trošinku pokecat, ale ve chvíli, kdy jsem to měla udělat, jsem to vzdala (antisociální člověk, kopněte mě do hlavy). O chemii jsem se hroutila; že jsem dostala dvojku z matiky, i když mám pocit, že to umim, a že Naty, kterou jsem doučovala, dostala 4 (a Adam, kterýho doučovala ona, taky, ale to je její věc). Selhala jsem *svěsí hlavu*
Ale tím to nekončí. O AKC (v podstatě příprava na FCE testy) jsem sice dostala jedničku, ale dorazila mě Kristýna, která prohlásila, že se přihlášky na FCE odevzdávaly do včerejška *headdesk* Já jsem magor, že mi není rovno! Takže mi nezbývalo, než se modlit, že se nebudu hlásit na víc než 5 vejšek, vzít o tisícovku navíc a zamířit na British Council. Ulici jsem našla, barák ne. Ono je to takový zastrčený nic, nikdo mi neporadí, ale nakonec jsem to našla. Ten kluk mě určitě okamžitě proklel, že jdu těsně před zavíračkou, a odkázal mě ke kompu. A v tu chvíli se projevil můj technickej antitalent, kterej číhá na ty nejlepší příležitosti. Po pár minutách lopotění se, jsem usoudila, že to asi sama nezvládnu. Poraženecky jsem se musela přiznat, že jsem ten jejich systém nepochopila *klopí hlavu* Kluk nejspíš v duchu zaprosil o trpělivost a jal se to antitalentovi vysvětlit.
Tak jsem se nakonec přeci jen přihlásila. Teď to prostě nesmim zvorat, ať se děje, co se děje, když už to tolik stálo *brečí nad peněženkou*
Já vim, že tohle už začíná bejt dlouhý, ale mám ještě jedno téma, na který se chci vykecat: nikdo mě neposlouchá. Ne, vážně. Poznala jsem to ve čtvrtek, když jsem chtěla každýho nadšeně obeznámit s filmem, co jsem viděla. Typickou reakcí bylo, že mě nechali asi tak 10 sekund žvanit, a pak se zeptali na úplnou pitomost, která nijak nesouvisela s tématem. Já chápu, že to neviděli, a tak jim to nic neříká, ale stejně mě to mrzí. To, že mám zájmy, jako nikdo z mých známých. Víte, jak ráda bych přišla do školy, někomu řekla, že budou dávat na Animaxu Bleach, a onen dotyčný by odpověděl něco na způsob: ,,Vážně? Já teď viděl/a díl 1XX, ten, kde Ichigo udělá tohle, Ishida tamto a na chvilku se objeví Byakuya a stejně si myslim, že Inoue by měla být s Ishidou, místo aby bláznila po Kurosakim... atd. atd."? Většinou nemám chuť se s někym bavit, ale poslední dobou docela jo, takže mluvim sama se sebou, protože není nad to, pohádat se sama se sebou. Aspoň je jistý, že vás druhá strana poslouchá...

Krátké shrnutí uplynulých svátků

nálada:  co poslouchám: Jonathan Cain - Back to the Innocence
Jejda, to už je leden...? Sakra, to to utíká... Takže ve zkratce: Vánoce celkem v pohodě až na skutečnost, že se všechno dělo na poslední chvíli (kromě nakupování dárků - představte si, že jsem je všechny koupila před 24. :-P) - stromeček jsem například zdobila až do šesti do večera (toho Štědrýho) a večeřely jsme až v devět. Dárků nebylo moc, ale stály za to - mou milovanou nokii nahradila jiná nokie, tzv. Brouček, kterýho jsem si hned upravila podle svého nejlepšího vědomí (svědomí se někam zašilo) - když zavoláte, uslyšim Yatta od tý trhlý party Happa-tai, na displayi se mi usadila gejša a někde v hlubinách paměťový karty už střádám svoje oblíbený bishíky. Kromě toho mi ještě přibyly do sbírky dvě kingovky, na který bohužel nemám čas.
Pak jsem trávila necelej tejden ve Varech u dědy, což zas byla otrava, takže jsem si pro jistotu vezla tři knížky, abych se nenudila. S radostí oznamuji, že jsem je i přečetla :-)
Novej rok mám trošku zamlženej, jelikož z našich zásob, čítajících asi 6 litrů vína (pro 2 osoby!), zbyl tak necelej litr a tři táci chlebíčků se taky odporoučely až překvapivě rychle...
První den po prázdninách už jsem zase přišla pozdě, protože mi ujely dva autobusy (prostě jsem neschopná přijít včas), ale jinak nic zajímavýho, nuda.
Dneska jsem byla na dni otevřených dveří na FF UK - ty bláho, takovejch lidí, chce na ty japonský studia, až jsem si myslela, že jsem snad vlezla někam na psychologii nebo tak něco, ale ono ne, byla jsem tam správně. Tak nejdřív jsem se dozvěděla, že se svojí španělštinou se můžu jít leda tak klouzat, pak mě zas děsilo, že druhý kolo je pohovor (tak daleko se ale stejně nedohrabu, takže by mě to mělo nechat v klidu) a nakonec mě dorazila představa, že kdybych se (nedej bože) dostala, tak za tři roky by po mně u státnice chtěli půlhodinovej pokec v japonštině (po mně! chápete to? já, takovej fakt ukecanej člověk, co prohodí tak tři věty do tejdne, aby se neřeklo, že jsem němá...).
No, vypadá to bledě. Ještě to nevim určitě, ale nejspíš to nebude mít cenu. Radši si zalezu někam ke geografii a budu ráda, že jsem ráda...